I přes těžké časy koronaviru se oddíl nevzdal. Nemohli jsme se nechat porazit něčím tak titěrným a tak jsme se navzdory všem varováním opět vydali do ciziny. Respektive, vydali jsme se na východní Slovensko, kde jsme bojovali s vlastními silami, s viry všemožných povah i s byrokracií ajznboňaček. Vždy uspěla alespoň většina oddílu, takže jsme mohli procestovat postupně Slovenský kras, Vihorlát a Poloniny. Měli jsme na to poměrně dost času, protože díky přízni datumů byl puťák, při započtení přípravky, dvoutýdenní.

Následující dva týdny samotného tábora se odehrávaly v tajuplném Čarostánu. Jednalo se svým způsobem o návrat ke kořenům, kdy Svišti každý den potkávají kouzelné bytosti. Oproti dřívějším letům měla i letošní táborová hra jednu zvláštnost – tentokrát úplně chyběly záporné postavy. Jako smutná peripetie bohatě stačilo, že lidé přestávají věřit v různé bludičky, upíry, enty a podobné. Svišti proto museli magickým bytostem všemožně pomáhat, aby získali jejich důvěru a pomohli Spisovateli sepsat velkou knihu o Čarostánu.

Asi nejoceňovanější částí hry byla mapa, kde se měřily výkony jednotlivých družin, respektive cechů. Mapa byla zprvu kompletně černá a po večerech se odkrývaly její části, podle výkonů družin, podobně jako v RPG hrách. Cílem družin bylo nalézat bytosti na mapě a získat je do svých bestiářů.

Všichni Svišti projevili houževnatost při hrách, a hlavně při šedesátikilometrovém závěrečném pokladu, který vedl až na Blaník. Své schopnosti předvedli i Lodivodi, kteří s naprostou samozřejmostí zajistili chod tábora, když jednoho slunného rána záhadně zmizel celý kapitanát, i s dronem. Ještě téhož večera se ale nalezl, když po šesti letech proběhla stará dobrá bojovka.

Celý dvacátý tábor v Ondřejkách se vlastně nesl v duchu jisté výjimečnosti. Ale byl snad vůbec nějaký tábor všední?

Za cpt.42 Kuba