Z korespondence s Emmou vybrali Ondráš s Jiříkem.

 

Díky Jiříkovi máme spojení na Emmu Havlovou, která od konce šedesátých let žije ve Švýcarsku. Ve svých dopisech psaných krásnou češtinou, kde musí ručně doplňovat háčky a čárky, vzpomíná na Oddíl i Tlupu a pamatuje si řadu oddíláků z doby před svou emigrací. Vybrali jsme z naší korespondence některé zajímavé pasáže.

Mám radost, že ten turistický oddíl, kde jsem jako dvacetiletá prožila nejkrásnější chvíle mého života, dál existuje a vy dokonce sepisujete jeho kroniku.

Byl to jedinečný nápad mladým lidem dát takové výtečné životní zkušenosti. Jsem všem těm „pořadatelům“, co měli tak skvělé nápady dodnes velmi vděčná a postrádám něco podobného ZDE i všude jinde –  to asi nikdo tak neumí.

Je toho hodně na co vzpomínám, jako jak mi poslední den před odjezdem z tábora přivedli Lojzu (snad to je on) co vytahoval hřebíky druhou stranou sekyrky ( tam co bývá žlábek), ale jak hřebík povolil, tak i ta sekyrka se ostřím „dotkla“ jeho hlavy. Na hlavě stejně vše dost krvácí, no zavázala jsem mu to důkladně, ale druhý den vidím obvaz je pryč! On řekl, že to rodině nemůže udělat přijet s rozseknutou hlavou. Zda-li se mu to podařilo zapřít? Na jednom z táborů Honšt udělal kamna s pecí a tak se pekly třešňové koláče. Koupili jsme dva stromy plné.

Jednou si Mum upekl bedlu jedlou a zezelenal, lehl si do takové jeskyně ve skále, kam jsme se spresovali pak všichni, že strašně pršelo. Měli jsme o něj všichni starost. Taky jsem byla u toho přepadu vlaku, kde jsme skrytí trávou leželi u kolejí – někdo s vlajkou vyběhl na koleje a vlak zpomalil a my měli zatknout důležitou osobu – asi hosta tábora, co pravděpodobně toho průvodčího vlaku na to upozornil, že to vůbec bylo možné?

V koutku duše jsem moc vděčná, že se našlo pár dobrých, hodných lidí, jako byl Hony, co mně „úplně neprokádrovanému živlu“ vystavil tak pozitivní posudek. Jsem dojmutá zcela upřímně k slzám. Byl to asi taky Hony, co mi věnoval Honštův zápisník s básněmi. Myslím, že si matně vzpomínám, že to bylo před obřadní budovou u příležitosti Honštova pohřbu. Taky jedna moc srdcervoucí vzpomínka. Jak oba rodiče plakali a myslím, že déle než rok ho nepřežili. Měl asi strašné bolesti hlavy (ale z čeho?) – byl napůl Němec. Kolik nenávisti mnozí v sobě drží – tady to cítíme každý den – ten odpor k cizincům – asi se to nastávající bídou bude jen zhoršovat. Někdo musí být na všem vinen a toho tlučte! Jen když to nejsem já. Když se ale zjistí, že JÁ TO JSEM TAKY, tak pak každý hloupě kouká! To vím sama ze své zkušenosti. Najít smír a důvěru v každého člověka, co JE DOBRÝ, ať je kdo chce?

 

CHECHOT

Honšt 10.5.1961

 

Že dívčí úsměv okouzluje

Rád kdekdo znovu dosvědčí,

Že je to důkaz největší

O tom, že život k něčemu je.

 

Tak pozor! Moc to nepřeháněj!

Já totiž psát chci v sonetu

O jednom dívčím chechotu

A nevím jakým veršem na něj.

 

Čtete to dobře chechotu!

Takovém, že tě přesvědčí,

Že to jde všechno světově

Všechno pěkné je přímo tu

V téhle chvilce: raz, dav, tři…

Záleží jen na tobě!

 

Předpokládám, že ten CHECHOT asi určitě náleží spíš k Evičce, než ke mně, mně do smíchu nikdy moc nebylo. Já byla a asi i zůstala „tichá velmi umírněná“ povaha. A také si myslím, že i básničky od Honšta by Honšta mohly jen poctít tím, že by si je někdo přečetl? I když už tu není mezi námi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Musím říct, že když se na to tak dívám, tak jsem SKUTEČNĚ MOC RÁDA, že jsem z toho prolhaného SYSTÉMU pryč. I když to netrvalo věčně, že nás tady to „špehování domovních důvěrníků“ dostihlo také. Myslím, že je to tou demokracií, že vše trvá desetiletí a nic se nedá změnit z hodiny na hodinu (jak to „umí“ revoluce). Škoda, že se nepodařilo udělat TEN SVĚT MOUDŘEJŠÍ, či lepší.