Dechberoucí pohledy na Krušnohorskou přírodu se svými ladně zbarvenými loukami a nekonečnými, hlubokými lesy byly na letošním puťáku na denním pořádku. I na těch nejkamenitějších cestách nešlo koukat pod nohy ani vteřinu. Bohužel nám ale v průběhu celého týdne mraky a studené kapky dávaly zakusit pořádného horského počasí. O to více jsme však pocítili návaly euforie, když slunce na chvíli vykouklo a dovolilo nám namočit si znecitlivělé konečky prstů do teplé koupele hřejivých zlatých paprsků. Za temných, mrazivých nocí se nám ale chlad zarýval hluboko pod kůži a promočené ledové spacáky se nám lepily snad přímo na kost. Přístřešky, co jsme skoro každý den po cestě potkali, sice zpříjemnily spánek, ale déšť byl často tak neodbytný, že se do úkrytu vtíral i ze stran. I přes chlad ale nikdy nebyla chladná atmosféra a spokojenost Svišťů byla doprovázena jásotem a výskáním byla doslova ohlušující. Obzvláště, když jsme si velmi významně přivstali a v noci vystoupali nahoru na Klínovec. Mraky se jako kouzlem rozestoupily a odhalily nám pohled na to, co musel být ten nejhezčí východ slunce od počátku časů.
Narozdíl od ostatních roků jsme byli hygienickou situací donuceni vynechat společný konečný/zahajovací táborový oheň s Malými Svišti. Letos jsme tedy přišli do opuštěného tábora a za vlezlého odéru dezinfekce jsme se zabydleli ve vyvětraných teepee a po dlouhém puťáku jsme zuli promoklé, zapáchající pohorky a provětrali zubožené nohy pokryté obřími palčivými puchýři.
Ještě první den naivní a nic netušící Svišti dobrosrdečně pomohli mladé ruské ženě Katušce vyrobit plakáty propagující neškodnou divadelní hru – Zahradní slavnost Václava Havla. To, že se jednalo jenom o neškodnou hru, se ale ukázalo jako chybný úsudek a důsledek byl takový, že ubozí Svištíci byli v noci zburcováni a v pyžamu položeni na břicha do mokré trávy před stany. Potom co byli za své plakáty propagující zakázaného autora důkladně pokáráni, pevné lano se jim zařízlo do roztřesených zápěstí a byli odvedeni. Po nepříjemném pochodu se konečně dostali do tábora. Nebyl to ale stejný tábor, který před hodinou opouštěli – byl to tábor pracovní. Sibiřský gulag se jim teď stane domovem na pěkných pár let…
Byli rozděleni do part (družin) a každému bylo na předloktí vytetováno číslo, které se stalo jeho novou a jedinou identitou po zbytek trestu. Tábor šlapal jako hodinky, ale bez pracovního úboru je šance na přežití v této bílé pustině téměř nulová. Svišti si tedy vlastnoručně za pomoci vězně Feťukova ušili oděvy a lhal bych, kdybych tvrdil, že nevypadali jako parta neupravených paviánů obalených prostěradly (až na pár jedinců, kteří vypadali jako upravení paviáni). To ovšem nebylo všechno. Těžká práce v táboře a dlouhé nepraktické vlasy jdou skloubit jen velmi těžko, a proto jsme byli nuceni přivést dozorce se strojkem a každého, kdo nebyl srab, zbavit mastné, zacuchané hřívy za příslib přízně ostatních dozorců.
Všechny prohřešky v gulagu byly samozřejmě přísně a krutě, ale zároveň spravedlivě trestány. Život v táboře není žádná pohádka…
První pokus o útěk byl zastaven již na hranici lesa. Ukázalo se totiž, že Feťukov – vězeň, kterého si za dobu pobytu v gulagu spřátelili a který jim pomohl plán na útěk připravit, není nic než jen špinavá krysa a celou akci zorganizoval jen aby prchající vězně mohl udat a vyměnit přátelství za přízeň dozorců a trochu suchého chleba navíc – Feťukov je krysa. Toto zlé bylo ale i k něčemu dobré. Na útěku potkali totiž Pavla, který jim nabídnul svou pomoc s přípravou a plánováním druhého pokusu, kterou po troše získávání důvěry ochotně přijali.
Druhý pokus už byl naštěstí úspěšný a Svišti se vydali za pokladem z nevlídné Sibiře za moře do Ameriky. Šli dnem a nocí a o několik zoufalých chvil později, v promočeném oblečení potem, slzami a studeným potem, dorazili do Ameriky – konečně freedom. Po šťastném setkání se starým přítelem Pavlem všechny peníze z pokladu utratili na kapitalistické dražbě a hromady proviantu a jiných hodnotných předmětů si do stanů museli odnášet v náručí.
Během tábora jsme samozřejmě dodržovali přísné hlídky a díky novému systému hlídání se náš tábor stal téměř nedobytnou pevností. Toto tvrzení nám potvrzuje fakt, že jediný přepad ke kterému došlo byl s přehledem odražen. Dodnes si ale nejsme jisti, zda neúspěch útočníka nebyl spíše způsoben komicky patetickou neschopností bývalého kapitanátu…
ZÁPIS Z PŘEPADU STRAŠÁKŮ
Noc ze soboty 17.7., dne po plápoláku.
Kapitanát jde na kutě a probouzí hlídku. Vilda je na svém místě, jen vymítač vypověděl službu. Služba se vše dozvídá z rozpisu hlídek na Táně. V kuchyni na stole spí cpt. dne Viki, do sítě jde spát Mikuláš. Tuto noc výjimečně hlídají všichni svišti – o plápolákové noci se totiž na polovinu z nich nedostalo.
Zatím vše probíhá, jak má, je cca 2:00 a Bárt s Bělou jsou u konce své hlídky. Ve chvíli, kdy Běla budí Huberta v teepee, se táborem rozléhá dlouhý hvizd na píšťalku – Bárt v kuchyni je napaden Pepou vyzbrojeným pepřákem. Bárt se strategicky povalí vzad i s lavičkou, aby unikl zásahu. Tábor je už mezitím na nohou, křičí na poplach a každý si hledí svých předem stanovených úkolů. V tu chvíli se Pepa sápe ozbrojen do sítě k Mikulášovi a nic netušící Viki běží na náměstíčko hlídat sviště. Mikuláš se vrhá dolů ze sítě na Pepu a v zápalu boje oba narážejí do poliček. Mikuláš držící Pepu v pevném sevření dostává přímé zásahy pepřákem do obličeje. Na pokraji sil se snaží Pepu ještě udržet a trochu předčasně se mu uleví, když k němu přibíhá Tonda s Frantou. Franta křičí o pomoc a snaží se Pepu zadržet. Anča přibíhá z ,,protilehlého” prostoru hangáru. Nasadí mu kravatu a pevně drží. Pepa se ocitá v úzkých a volá na Šišiho (ten je zaneprázdněn řezáním provázku na stožáru). To už jsou pod palbou paralyzujícího pepřáku jak Mikuláš, tak i Anča. Jen díky tomu se Pepa zmáhá na poslední kousnutí a kopnutí, načež se sápe ze sevření a zbaběle bere nohy na ramena.
Na druhé straně tábora je o dost klidněji – svišti jsou v bezpečí a pod kontrolou Dodo, Viki a Vendy. Marně čekají na čestný boj na náměstíčku. Místo toho se dočkají jen panického křiku Anči a Mikuláše z kuchyně. Přepad je sice u konce, ale řešení jeho následků si vyžádá slušnou řádku krušných chvil (asi hodinu). I když ,,jen” nadávali na dráždivě leptavou bolest způsobenou pepřákem, nejeden se obával horšího. Všichni zasažení sebou hodili do potoka, který alespoň částečně zmířňoval nepředstavitelnou bolest.
Za týpka byla vyslána hlídka starších maníků a po stabilizování situace na pokyn kapitánů šli spát.
15 minut po začátku přepadu, aneb co dokáže pepřák, svišti netuší co vše se po jejich odebrání se na kutě ještě přihodí. Každý se snaží po svém způsobu zklidnit paniku což se po pár výměnách názorů křiku a nadávek a prvotnímu ošetření zasažených povedlo. Poryčáky se plní vodou, ale zjišťuje se, že se jedná jen o dočasnou úlevu od bolesti. Dodo hledá, co s tím. Prý slaná voda a mléko. To, že možná nezbyde na ranní poryč je v tu chvíli zcela vedlejší. Zasažení lapají po dechu, schází jim žábry a pálí obličej. Panika se uklidňuje, do nemocnice se nejede, zásah a a jeho výsledky se uvádějí na pravou míru.
Dodo, Anča a Terka
- konec zápisu z přepadu
Není krásného bez trochy zlého, aneb co se nám v průběhu tábora přihodilo….
Všechno to začalo jeden večer kdy jsme s kapitány stáli na louce a pozorovali rozzuřenou oblohu daleko daleko od nás. Nikdo z nás ještě nikdy neviděl takovou frekvenci blesků a fascinovaně jsme pozorovali blikající oblohu jako něco, co nás nemusí trápit. Hrozně jsme se ale mýlili….
Druhý den k večeru se obloha mračila a bylo jasné, že co nevidět začne i řvát. Celé to začalo několika velkými kroupami, co spadly z oblohy v docela velkých intervalech a poměrně ve velké vzdálenosti od sebe. Tyto velké kroupy za pár sekund ustaly a bylo ticho… – ticho před bouří.
Pak se to všechno semlelo tak nějak najednou… Jako první se spustil déšť o takové intenzitě, až jsem měl pocit, že nám někdo na hlavu vylil obrovský kýbl s ledovou vodou. Z kuchyně jsme pozorovali řádící bouři a zanedlouho jsme slyšeli hlasité zapraskání. Byl to strom ve stráni nad táborem… Starý strom podlehl silnému větru a s mohutným žuchnutím se skácel k zemi…
Ve strachu o Sviště jsme je všechny zahnali do teepee – do bezpečí… Tedy, bezpečí pro nás teepee celý život znamenalo. Tam jsme se přece už od malička schovávali před bouří a před čímkoliv co nám nahánělo strach… Silné poryvy větru si už braly za oběť další stromy a obrovské kmeny se lámaly jako párátka a jen vystrčit hlavu znamenalo spatřit nemyslitelnou pohromu, která se v našem bezprostředním okolí odehrávala. A pak se stalo nemožné – s děsivým zvukem se zvednul další vítr a opřel se do všech šesti teepee, co nám na louce stály. Ty větší nabraly vítr jako plachty na plachetnici, nadzvedly se nad zem a položily se na jejich obyvatele jako domečky z karet, když někdo neopatrně vrazí do stolu…
Poličky byly povaleny na bok a věci z nich se vysypaly na louku do bláta mezi hromady krup. Všechno bylo úplně mokré. Skrz naskrz… Knihy, spacáky, všechno oblečení a vůbec – všechno. Ve snaze zachránit alespoň něco jsme nosili věci po náručích do starého děravého hangáru a tam je házeli na zem do bláta na jednu hromadu. Ale nebyl čas. Další várka poryvů extrémně silného větru mohla přijít každou minutu a vzhledem k počtu polámaných stromů byla evakuace nutná. Svišti byli tedy odvedeni a dočasně se schovali u Svitáků ve stodole. Odtamtud je částečně vozila Venda do Pojbuk autem a částečně se tam dostávali po svých.
Kapitanát a pár starších Svišťů zůstalo v táboře a snažili jsme se zabezpečit věci abychom nepřišli o to nejdůležitější. Ale už se schylovalo k další pohromě a nebyl čas…
“Pojďte! Jsou to jen věci!” křičeli jsme ze shora z louky na poslední odvážlivce, aby konečně šli a zachránili si život raději než věci. Konečně jsme vyrazili a cestou skrze dva smrtelně nebezpečné lesy jsme doběhli až k autobusové zastávce, kde nás Venda nabrala a dostala do bezpečí Pojbukovské chalupy.
Neměli jsme s sebou nic jen než trochu suchého oblečení – všechno zůstalo v táboře. Naprosto vyčerpaní jsme se namáčkli ke spánku a – konečně v bezpečí – usnuli.
Za nový velkosviští kapitanát,
cpt. Matyáš
