Rok se s rokem sešel a my se se svým oddílem velkých svišťů opět vydali na pouť směrem ku táboru, ku Chobotu u Blatné, kde jsme minulý rok našli útočiště po vynucené změně táborové louky. Ono nové místo se nám velmi zalíbilo. Má jen pár much – zaprvé absence tekoucí vody (ale zato rybník!). Nepříjemné, avšak poměrně hezky vyřešeno “kubíkovkou” s kohoutkem, kterou stačilo doplnit rybníkovou vodou s čistící kapslí jednou za 3 až 5 dní. Zadruhé blízkost vesnice. Zatím nás nikdo nevyhnal, jsme rádi. S místňáky se nám pomalu, ale jistě začalo dařit navazování přátelských vztahů (především zásluhou vrchního diplomata Kuby). Třetí moucha kapitanát cvrnkla do nosu až na letošní přípravce – HAUSBÓT. Jo, vlastníci tohohle zastrčenýho bahenního rybníčku “Brloh” tu hbitě začali se stavbou jakéhosi domku na vodě, hausbótu. Po celou dobu puťáku jsme napjatě přemítali, s kým se to na táboře vlastně budeme potkávat na hrázi a zda-li je vůbec vhodné, bezpečné a táborovému programu pohodlné takové sousedy 10 metrů výškových a 50 dálkových od sebe chovat…

Nyní se přesuňme zpět do Prahy, kde se svišti 1. července setkávají na Hlavním nádraží u pokladen. Nervozita stoupá, z eskalátorů ještě máváme dojatým maminkám a už už se béřeme do vlaku, který nás bude následujících několik hodin unášet daleko od toho všeho. Šla se Česká Sibiř – Z Českých Velenic pohraničím až do Českého Krumlova.

Kapitanát nelenil – tušil již ohranou každodennost a jakousi přílišnou jednoduchost puťákových dní, i jal se je svišťům trochu zpestřit.

“Čísla, čísla, je čas na čísla, co budem dělat? Xylofon ví! Tam-tam-tadam-ta!”

Toť znělka, kterou svišti slýchali 1 až 2 krát denně a kapitanát jim k tomu umě tančil.

Tahalo se z tajemného pytlíčku. Třeba hned první papírek, který byl vytažen, říkal: “Jsi  hovnivál!” a znamenal, že před sebou každý včetně cpt. musel koulet tenisák. Vydrželi jsme to asi 6 km, pak kapitanát vyhlásil úkol, jehož splněním mohli být svišti prokletí zbaveni. Jediný Egon musel vydržet další 2 km, neb měl z nás všech nejhorší mušku. Za odměnu další den z pytle tahal on. Jiné dny se třeba nosily kalhoty zadkem dopředu, kormidelníci nesli všechnu vodu svým družinám, všichni se oslovovali jménem svého kormidelníka, …

Po týdnu putování jsme zdárně dorazili na Chobot, kde na nás čekal krásný tábor a 8 přestupujících malých-velkých svišťů! Seznámili jsme se s nimi skrze noční únos, jak jinak.

Příběh svišťů tady zdaleka neskončil, čekaly je v tu chvíli další dva týdny táboření, kopec času. Čas se jakoby zastavil, skoro se až rozběhl opačným směrem… Svišti se totiž probojovali konkurzem a stali se členy záchranné mise prof. Menuisiera! Cílem mise se ukázalo být odvrácení hrozné zkázy lidstva, a to drobnými změnami v nedávné minulosti pomocí stroje času. Kdo by to byl řekl, že se z toho vyklube setkání s Hitlerem, Anglickou fregatou, Ježíšem, pračlověkem a dalšími… Nakonec vše dobře dopadlo a svišti svou cestu časem zakončili v léčivých blatenských lázních (rozuměj na koupáku s hranolkama, smažákem a bezednou limonádou).

Zbytek tábora se jako obvykle nesl v duchu olympiády, táboráku a odpravky.

Ptáte se, jak to dopadlo s hausbótem? Skoro jsme o něm nevěděli. Tonda, dočasně omezen dobíhající mononukleózou, se jej málem pokusil pronajmout, by s námi mohl strávit víc času a zároveň se v klidu léčit. Jednou se na mole u domku slunila jakási dáma, zatímco se její druh jal spravovat střechu. Pohrávali jsme si s myšlenkou hausbót přepadnout. Nic z toho nakonec nebylo, co naplat.

Návrat do Prahy s sebou i letos nesl jednu příjemnou tradici, a to návštěvu restaurace Ambiente, kde školáci po předložení vysvědčení jedí celý červenec takřka zadarmo. Nacpali jsme si břicha, dobelhali se do svých domovů a uzavřeli tím další sviští táborovou kapitolu.

Dodo