V oddíle jsem se ocitnul na jaře roku 1954 ve věku jedenácti let. Dostal jsem se tam přes Muma, jehož strýc byl otcovým společníkem v advokátní kanceláři a velmi blízkým přítelem v občanském životě. Nakonec oba moji rodiče dobře znali i Mumovu matku a od ní snad pocházela informace, že se Vláďa (tedy Mum) angažuje v nějakém přeživším skautském oddíle. Díky této informaci jsem se pak někdy v březnu ocitl na prvním oddílovém výletě do lesů na levém břehu Vltavy v okolí Vranské přehrady.

Oddíl, který byl přímým pokračovatelem 21. oddílu vodních skautů ze střediska Šipka, tehdy procházel výrazně předělovým obdobím. Jeho dosavadní kapitán Radko Trohař odešel na vojnu a vedení přebírali Mum a Sáďa. A protože i Sáďa posléze narukoval, zbylo to hlavně na Muma. Oddíl prodělal i změnu krycí organizace. Po několika letech v Sokole Odívání (kromě tohoto lehce absurdního názvu o této organizaci nic nevím, snad v ní tehdy působil právě Radko) se stal součástí nově vzniklé Městské Stanice Mladých Turistů (společně s oddíly, které tam přivedli Foglar a Stárka, a posléze i s dalšíma dvěma oddíly vybudovanými na základě dalších oddílů z Šipky (22. pěší oddíl a dívčí oddíl), které jsme my vodáci nazývali Hilbertíci a Anduly.

Tyto organizační změny vyvolaly patrně i změny ve složení manšaftu. Na prvních výletech jsem potkával některé starší členy oddílu, jmenovitě si vzpomínám třeba na Johnyho (který byl mým prvním kormidelníkem) a Puzuka. Nicméně většina těch starších během jara jaksi vymizela a na příběnický tábor už nepřijeli, i když se tam naopak dostavil třeba Meďounův starší bratr Jura a nakonec i sám Radko. Když o tom tak zpětně přemítám, napadá mě, že možná jeden z hlavních důvodů odchodu některých starších členů bylo právě začlenění do Městské Stanice Mladých Turistů. Tenkrát jsem to bral jako něco nepodstatného, hlavně že jsem v tom marastu, který panoval všude kolem, našel autentický skautský oddíl, které se očividně odlišoval od všeho, co se tehdy oficielně pro mládež podnikalo. Ale dnes chápu, že ti, kteří poznali legální skauting, byli z té městské stanice trochu zaraženi. Družinové schůzky se odehrávaly ve dvou místnostech, které vypadaly spíš jako kanceláře. Nakonec v jedné z nich neustále vysedával Foglar, který nás tak trochu kontroloval. Například nám poté, co jsme zazpívali oblíbenou oddílovou píseň Onamo namo, přišel vysvětlit, že to je jugoslávská píseň (jako bychom to nevěděli) a že Tito je v současné době náš nepřítel.

Nejvíc podezřele však vypadal šéf toho všeho. Jmenoval se Tybor a byl to velmi dobromyslně vypadající tlouštík s brejličkami, kterému chyběly jen pověstné kamaše, aby vypadal jak dvojče pana Pickwicka. Oblečením i chováním připomínal tehdy všudypřítomné stranické funkcionáře a nebylo pochyb o tom, že je členem strany. Jinak si nedovedu představit, že by mu soudruzi svěřili péči o turistickou mládež. Vzpomínám si, že jsem snad tehdy zaslechl něco o tom, že se jedná o bývalého příslušníka Spartakových skautů práce, což byla taková prvorepubliková levě zaměřená mládežnická organizace, která nicméně pořádala letní tábory a v mnohém napodobovala skauty. Nicméně před jeho odvahou je třeba smeknout. Měl sice patrně dosti vysoké stranické krytí, ale kdyby prasklo, že v jím řízené organizaci tajně přežívají skautské oddíly, asi by mu to krytí moc nepomohlo. A že se jedná o skautské oddíly mu muselo být jasné. Kde by se z čista jasna vzaly tak dobře organizované a hladce fungující party.

Pokud se vám mé údaje zdají zmatené a kusé, tak vězte, že zvláště ze začátku nebylo tak jednoduché se v tom vyznat. Mnohé údaje byly totiž zatíženy nepřiznaným informačním embargem. Nám nováčkům (současně se mnou se v oddíle ocitli i dva další nově příchozí) nikdo otevřeně neřekl, že jsme vlastně skautská jednadvacítka, ale viselo to ve vzduchu a bylo cítit, že si na této tradici starší členové oddílu velmi zakládají. A tak jsme si svou představu o oddílu vytvářeli z útržků pověstí a historek, které často ani nebyly určeny nám. Například všichni jsme věděli, že mnozí lidé spojení se skautingem jsou ve vězení (zaslechli jsme i jména) a že těm, kteří nás dnes vedou něco takového hrozí také. Byl teprve začátek padesátých let a pokud člověk pocházel z určité společenské vrstvy, nemohl se informacím o politických vězních vyhnout. Pro mě to byl především právě Mumův strýček, kterého jsem si v ranném dětství velmi oblíbil. Když mně bylo šest, dostal dvanáct let více méně za to, že jako advokát před soudem obhajoval majetková práva nějakého Američana. Jezdila k nám do Prahy i jedna tátova sestřenice z venkova za svým patnáctiletým synem, který seděl na Pankráci za to, že se údajně na nějakém vojenském letišti u Rakovníka chystal ukrást vojenské letadlo a uletět na západ. Že neuměl létat už nikoho nezajímalo. A tak dále.

Byla to dost schíza. Návaznost na skauting byla cítit všude. Kapitanát se snažil nás napojit na  skautskou tradici, ovšem pojmenovat kořeny nesměl. Největším embargem byla zatížena skautská lilie. To nám bylo dokonce řečeno explicitně a důrazně v ten moment, kdy jsme si ji namalovali do zápisníku nebo vyřezali na střenku nože. Takže jsem ke své velké lítosti neuplatnil ani předválečný skautský opasek s litinovou přezkou, který jsem zdědil po otci. Ale na druhou stranu družiny nesly tradiční jména Ledňáčci a Roháči (občasné pokusy nahradit tato jména barvami nikdy nepřetrvaly a zelené družině stejně všichni říkali Roháči). Družinám veleli kormidelníci a člunaři, vedení oddílu bylo nazýváno kapitanátem. Mužstvo bylo nazýváno manšaftem, posléze se vžilo spíše označení maníci. K vlajce na táboře v Příběnicich jsme  my vodáci nastupovali v tmavomodrých košilích (modř 21) zvaných nástupovky. Signály polnice také očividně vycházely z nějaké starší tradice a na pádlech jsme měli dva zelené a jeden bílý pruh, což byly barvy jednadvacítky (dokonce jsme měli všichni v zápisnících výrazně zakreslenu předepsanou šířku jednotlivých pruhů a jejich vzdálenost od konce pádla). Tyhle pruhy se datovaly od 1. oddílu vodních skautů, kde se používaly pruhy červenomodré. Podle otcova vyprávění to vše vzniklo rozstříháním stuhy z panamského klobouku. Ty kousky, které takto vznikly, si pak členové 1. oddílu vodních skautů jednak našili na rukávy košil a jednak si podle nich vyrobili vlajku, kterou pak Josef Rossler jr. zvaný Pepka maloval všude do kroniky. Jenom už nevím, jestli byl uprostřed modrý pruh lemovaný dvěma červenými, nebo to bylo naopak (spíš naopak). Ale koho by to zajímalo, může si to najít v těch kronikách, které jsme měli doma a které otec posléze věnoval do nějakého skautského archivu.

Jak už jsem byl pravil, žádné jasné instrukce jsme nedostali a stále jsme se museli sami rozhodovat, co nám projde a co ne. Když jsme si na velikonoční výlet v roce 1958 tajně všichni pořídili modré barety s bílou bambulkou, hned na srazu na Hlavním nádraží nám je Mum s Vosou strhali z hlav a nacpali je do svých báglů. Ale už druhý nebo třetí den nám je postupně vraceli a když velikonoce končily, pochodovali jsme přes vesnice za zvuků polnice s čepičkami na hlavě. No, už se tolik nezavíralo.

O něco výše jsem se zmínil o tom, že vstup do Městské stanice mladých turistů zřejmě odradil některé starší členy oddílu tak, že odešli. Ono to na ně bylo asi skutečně trochu moc. Ale my, co jsme šli do školy až po únoru (vítězném), jsme si už uměli přivodit stav totálního nezájmu, který jsme nasazovali vždy, když jsme ve vzduchu ucítili nějakou indoktrinaci. Například krátce po svém zřízení pořádala Městská stanice mladých turistů společný výlet na Okoř, do kterého se jim podařilo vměstnat i vzpomínku na hornické Kladno spojenou s četbou z knihy Vstanou noví bojovníci. Vlastně jsem po celou dobu četby pokukoval po kapitanátu, jak to snášejí oni. Bylo mi jasné, že ne tak lhostejně, jako já.

Ale časem se o nás přestali činovníci stanice starat a ponechali nás samým sobě. Na příběnický tábor přijel Tybor s jednou soudružkou (tak to skutečně někdo zapsal do kroniky a měl pravdu, opravdu to byla soudružka) jen na den. Nicméně i tak vyvolal trapnou situaci. V našem oddíle se tradičně na táborech budovala kamna, ale Tybor pro tábor tehdy koupil kotel, jaký se používá na ohřev teplé vody při zabíjačce. Staří členové se opět ošívali, přišlo jim to paďourské, ale nakonec jsme si zvykli na to, že v kotli se vše uvaří rychleji. No, a po svém propagátorovi dostal kotel jméno Tybor. Nakonec trochu hrála roli i jejich vzájemná podoba, zvláště obvod rovníku. Takže když ten živý Tybor přijel na tábor, byli tam najednou Tyborové dva a tím vzniklo samozřejmě nebezpečí záměny. Ta nastala hned večer, kdy se vedoucí služby velmi nahlas sháněla, zda už někdo zatopil pod Tyborem. Ten sebou škubnul a začal se zmateně rozhlížet. Nakonec mu to nějak vysvětlili, ale trapas to byl dobrej. Kotel se nakonec stal oddílovou tradicí. Když už jsme dávno nebyli v MSMT a skutečný Tybor upadl v zapomnění, začalo se kotli říkat poryčák (podle poryče-porridge, hlavní potraviny, který se v něm připravovala) a posléze kotlina. Dnes už se nepoužívá.

Jak už jsem uvedl výše, v MSMT (tedy Městské stanici mladých turistů) jsme se zdrželi jen dva roky, a pak jsme na dlouhou dobu zkejsli ve Svazarmu, kde Radko dělal nějakého bafuňáře a dále pěstoval moderní pětiboj. Bolševik se mezitím v národě zabydlel a už tolik kolem sebe nekopal. Ani nemusel. Ovládal vše. Dokonce i my, kteří jsme kouzlu společného vlastnictví nikdy nepropadli, jsme si zvykli. A tak v kronice z roku 1957 lze najít dvě fotografie z 1. máje, na kterých několik členů oddílu, kteří jsou převlečeni za svazarmovce, pózuje s prapory před kamerou (montérky s našitými znaky dodal Radko se slovy, někdo tam od nás musí jít, tak to pro nás udělejte). Zde bych rád dodal, že jsme se naučili vnímat podobné akce jako recese a tím si je učinili stravitelnými. A to už se bolševik často zlobil. Když jsem o dva roky později přišel na první máj za náš gympl v motýlku, musel jsem na 2. máje do řiditelny, kde jsem čelil výhružkám, že budu vyhozen. Kromě onoho motýlka zmínila soudružka řiditelka i mé krátké vlasy sčesané do čela (později tak pronásledované dlouhé vlasy si tehdy nikdo nedovolil ani ve snu) a můj třídní původ. „Vy dobře víte, Krůto, že budete mít s přijetím na vysokou školu problémy i bez motýlka!“

O další dva roky později jsme se na 1. máje vypravili s velkou kapelou složenou z členů téměř všech pražských dixielandů a byli jsme pod pohrůžkou zatčení rozehnáni.

No a to je tak zhruba vše, co si pamatuji ze svých prvních let v oddílu v padesátých letech.

Tak jsem řekl. Mydlík

Poté, co jsem si na webu Šipky (Naší Šipky, neboť jak vyplyne z dalšího vyprávění, Šipek je zdánlivě více) přečetl rubriky Slovo otců, Historie a Historky, pojal jsem rozhodnutí, že přidám i to, co zůstalo v hlavě mě a co se v řadě případů od již sepsaného trochu liší. Ale když jsem to začal zpracovávat ve formě poznámek k jednotlivým  záznamům, došlo mi, že bude lépe dát dohromady další ucelený příspěvek. Aby to bylo přehlednější, rozhodl jsem se svůj příspěvek rozdělit na dvě části. Fakta a bájné podání starců. Tedy napřed stručnou a přehlednou historii, a pak teprve pár sentimentálních vzpomínek.

Historie

Takže, o co se vlastně jedná. Celý příběh je vlastně o tom, jak původně skautské pražské středisko Šipka bolševickým zákazem skautingu nezaniklo, ale naopak se v padesátých letech vynořilo jako Fénix z popela, aby dalo vzniknout třem „turistickým“ oddílům, které se pak v průběhu dalších pětašedesáti let různě rozdělovaly a slučovaly. Těm, kteří tento proces nesledovali od začátku, se může zdát, že jsou to oddíly oddělené, ale já je viděl vyrůstat z jednoho květináče, vzájemně prorůstat a znovu se oddělovat, a tak je všechny vnímám jako jeden. V praxi se to projevuje tak, že když o nich mluvím, všechny označuji zájmenem my. Dnes na tuto tradici navazují už jen oddíly dva, z nichž jeden se stal znovu součástí skautské organizace a druhý se posléze odpoutal od všech zastřešujících protektorů a je v současné době zcela na volné noze.

Začneme tím, že se pokusíme definovat důležité vývojové uzly tohoto pozoruhodného společenství. Zde bych se ještě chtěl omluvit, že v tomto přehledu budu uvádět i fakta, která již v Historii uvedli druzí přispěvatelé, ale je to potřeba pro zachování celistvosti textu.

Za první a základní takový uzel lze považovat rok 1935, kdy bylo v Praze ustaveno skautské středisko Šipka,  sestávající se z 21. vodních skautů, 22. oddílu pozemních skautů a dívčího oddílu. Pokud tam byly ještě nějaké další oddíly, do našeho příběhu patrně výrazně nezasáhly.

Druhým uzlem byl protektorátní rok 1940, kdy byl skauting zakázán. Nicméně přinejmenším 21. oddíl vodních skautů zcela nezanikl, ale přežíval pod hlavičkou vodáckého odboru KČT (Klubu českých turistů). Po válce se opět vrátil do skautské organizace a tam setrval do roku 1949, kdy skauting zakázali pro změnu komunisté. Ani tento zákaz ale neznamenal úplný konec Šipky. Přinejmenším vodáci přežili pod hlavičkou TJ Sokol odívání a dál se během roku scházeli a v létě sjížděli řeky, a to pod vedením Radka Trohaře.

Nevím přesně jak si v této době počínaly ostatní oddíly, ale vzhledem k tomu, že Petr Hilbert pro svůj projekt navazující na 22. oddíl musel v roce 1953 shromáždit novou partu, asi se 22. v podobném rozsahu jako vodáci nescházela.  To nevím. Podobně nejsem informován ani o dívčím oddíle, ale mám pocit, že i v tomto případě se na společném táboře na Příběnicích mimo vedení objevily pouze nové Anduly.

A tak jsme se ocitli u třetího uzlu, kterým bylo v roce 1953 založení žluté družiny (Staroch, Hanes, Pápa, Karlos, Tomík, Kája Balík aj.). Dal jí dohromady Petr Hilbert v rámci nějakého rekreačního pobytu pražských advokátů. Přes rok se k němu přidali další členové 22. oddílu (Mery, Hony, Oskar, Pedro a možná i další), kteří mu pomohli doplnit stav mužstva a předat něco z oddílové tradice (např.písničky a signály na polnici). V témže roce u vodáků odešel Radko na vojnu a oddíl zanechal Mumovi a Sáďovi. Sáďa vzápětí odešel na vojnu také a zbylo to na Muma. V této fázi jsem se součástí ságy stal i já.

Čtvrtý uzel potkal naše oddíly v roce 1954, kdy na dva roky svázaly své osudy s nově vytvořenou MSMT (městskou stanicí mladých turistů – ve druhé části mého vyprávění se k této organizaci vrátíme, abychom patřičně rozvedli, o jak absurdní organizaci šlo.) V rámci MSMT se pak uskutečnil tábor pod hradem Příběnice, který vedli Mum s Petrem Hilbertem a kterého se zúčastnili vodáci (21.), Hilbertova žlutá družina posílená o starší hochy z 22. a znovu postavený dívčí oddíl zvaný Anduly, které vedly sestry Sedlákovy. Stále jsme ještě v době, kdy se za udržování skautského hnutí v chodu chodilo na deset let do kriminálu. Byl to proto zázrak, že se našli lidé, kteří si to vzali na zodpovědnost a že se našel šílenec, který dal dohromady MSMT a přijal do ní bývalé skauty (mimo nás i oddíl Jaroslava Foglara zvaného Jestřáb).

Prostě v roce 1954 tábořily u Příběnic oddíly obnovené Šipky. Starší členové to vnímali přímo a my nováčci to spíše jen tušili. Nám se to radši neřeklo. Nicméně nebyli jsme slepí. Neušlo nám, že ta zvláštní šipka z kamenů, kterou Jura s Pedrem vyskládali do ohniště na táborák, vzbuzovala u starších určité pohnutí.

V MSMT jsme zůstali pohromadě zhruba dva roky. V roce 1955 se uskutečnil ještě společný tábor na Želivce, během kterého náš oddíl(tedy vodáci) podlehl generační krizi a na půl roku se odmlčel. Znovu se vzchopil až na velikonoce 1956, které pod vedením Vosy strávil v minimalistickém obsazení v Hradišti u Mydlíků (Vosa, Mates, Mydlík a jako host Tonáš). Nicméně v létě ještě netábořil. V dalším roce už náš oddíl fungoval normálně pod vedením Vosy jako vodácký turistický oddíl Svazarmu, kam nás protlačil Radko. A v témže roce se Hilbertíci přesunuli pod hlavičku AZKG.

Byl jsem tehdy ještě v hierarchii oddílu příliš nízko, a tak opravdu nevím, co se dělo s Andulami a vlastně i s celou Městskou Stanicí Mladých Turistů. Ať už příčina byla jakákoli, v roce 1956 se ony tři oddíly z Příběnic opět rozešly a proto tento rok označím jako pátý uzel. Ale i když jsme se tehdy ocitli pod různými hlavičkami, kontakt jsme zcela neztratili. Jako příklad společného podniku bych uvedl Velikonoce 1958 v Českém ráji.

My jsme v roce 1957 vyrazili pod vedením Vosy a částečně i jeho bratra Vládi na Lužnici.  Lužnici jsme sjeli i v následujícím roce 1958. Po vodě jsem už asi převzal oddíl já. Na následující vodu 1959 se ke mně připojil Mum a společně jsme odvedli Vltavu. Ale už na této vodě nás trápil nedostatek maníků (pamatuji, že jsem měl na pramce čtyři lidi) a hlavně nám nějak chyběli vedoucí družin. Takže na podzim se oddíl opět rozpadl, čímž vznikl již šestý uzel.

V roce 1959 jsem tedy na hodně dlouhou dobu ztratil kontakt s oddílem. Nicméně můj bratr Tonáš ne. Protože stejné generační problémy a nedostatek maníků trápily patrně i Hilbertíky, došlo v roce 1961 k propojení zbytků obou oddílů, takže od této chvíle pod pojem my zahrnuji jak vodáky tak i Hilbertíky. Vedení tábora Žižpachy se ujali Mum s Vosou a Tonáš se zapojil jako kormidelník. Tato fúze se mimo jiné projevila i v tom, že do té doby pěší oddíl začal od této chvíle používat vodáckou terminologii a vlastně dodnes své vedení označuje jako kapitanát a družiny vedou kormidelníci. Někdy v této době došlo i na obnovení dívčího oddílu, který se nicméně nenazýval Anduly, ale nově byl označen jako Děbenky či hruběji Děbeny. Jejich vedení se ujmuly Evička (Oskarova sestra) s Gábinou, která se k tomu dostala tak, že jdouc kolem Lužnice, stopla pramku se staršími hošíky z oddílu a ti ji naverbovali. Někdy v tomto mezidobí začala fungovat i Tlupa, kterou vytvořili odrostlí členové oddílu. Tlupa neměla žádné vedení, bylo to dobrovolné společenství, které nicméně fungovalo ještě těsněji než oddíl. Kromě prázdninových delších akcí a víkendových výletů se členové tlupy scházeli často i během týdne na různých koncertech, chodili spolu do kina a podobně. Výraznou roli při těchto kulturních akcích hrál Prťák, který pečlivě sledoval pražský kulturní program a Tlupu o něm informoval.

V roce 1965 jsme v létě jeli s Tonášem na mé motorce BSA do Hradiště a cestou nás stopla Gábina, která mířila na tábor. Naložili jsme ji do sajdkáry a když se Tonáš po týdnu v Hradišti chystal na výroční táborák, připojil jsem se k němu. Bylo to osudové, neboť jsem nejen po pěti letech znovu navázal vztah s oddílem, ale zcela nově jsem navázal i vztah s Gábinou. Na podzim jsem se připojil k již fungující Tlupě a více méně pravidelně jsem začal navštěvovat i letní táboráky a podzimní zahajováky. V té době se zauzloval i další mezník. To když několik bývalých členů vodáků (vím jen o Matesovi a Mývalovi) v rámci na krátko obnoveného Junáka uvedli znovu do chodu i 21. vodní oddíl. Ten, věren naší tradici, po druhém bolševickém zákazem skautingu neskončil a fungoval samostatně do té doby, než byl Junák znova, tentokrát potřetí, obnoven. A tam funguje dodnes.

Za čas dalšího historického zauzlení bych označil rok 1978. Na táboře na Skalce se pod Plkovým vedením uskutečnil první tábor Svišťů, tj. dětí odrostlých členů oddílu ve věku od 3,5 do 9 let.. Byla to geniální myšlenka, protože řešila dva problémy najednou. Jednak poskytovala možnost vrátit se pomocí svých dětí tak trochu zpátky do oddílu a současně tomu oddílu zajišťovala  přísun nových maníků a děben. Okamžitě jsem se nadchnul a příští léto se s dcerou Nikou přifařil. A tak jsem se zase na sedm let ocitl zpátky v oddíle, neboť jsem se Svišťům věnoval tak dlouho, dokud Nika nepřešla do oddílu. A s námi se znovu vrátila i Gábina. Těšila se zvláštnímu privilegiu. Na samém začátku Svišťů totiž Plk stanovil, že Svišti budou mít výhradně mužský kapitanát. Nicméně Gábina dostala výjimku a až do našeho společného odchodu ze Svišťů do civilu se na jejich výchově výrazně podílela, aniž přitom propadla mateřské změkčilosti.

Je nutné zaznamenat i to, že v období Svišťů jsme uskutečnili i dva společné zahajováky s výše uvedenou obnovenou jednadvacítkou, kterou tehdy vedl budoucí pražský primátor Střívko.

Důležitá událost se přihodila v roce 1981 během tábora na Smolově, kdy Svišti dodali oddílu svůj první kontingent nováčků (Dáša, Šimon). Ale oni vlastně už žádní nováčci nebyli. Znali signály polnice, uzly a morseovku a Dáša měla za sebou i několikaleté vedení sviští družiny. Tím se uskutečnil tajný plán, který jsme s Plkem zosnovali pod kódovým označením Améba. Když nám totiž oddílový kapitanát dával občas znát, že oni jsou tu pány a my jsme více méně pouzí hosté, utěšovali jsme se, že ve Svištích vychováváme budoucí trojské koně, kteří nám umožní, poté co jako améby prorostou tkáně oddílu, znovu se zmocnit moci. Jen jsme nepočítali s tím, že v čase svištího převzetí oddílu už nebudeme tak při síle.

Když v roce 1986 přešla do oddílu i Nika, odpoutal jsem se od Svišťů a nadále už jen navštěvoval některé táboráky a většinu zahajováků. V roce 1988 se už do oddílu přemístila většina svišťů a Svišti jako takoví přestali prakticky existovat. Tedy jako zvláštní jednotka. Jinak se výrazně uplatňovali v oddíle a v roce 1989 první z nich dorazili až do kapitanátu. Tábor na Blanici v roce 1991 už probíhal zcela pod jejich vedením. V roce 1994 pod svištím vedením také oddíl opět zdánlivě zanikl. Do určité míry se o to zasloužily nějaké nové děbeny, jejichž matka v záchvatu porevoluční svobody chtěla po táboře podat na kapitanát žalobu za to, co musely její dcery na táboře jíst, a tak vůbec. Už to vypadalo docela bledě, ale pak tu paní navštívil soudce Kolumbus v roli právního zástupce oddílu a paní vysvětlil, že by také oddíl mohl podat žalobu na ní, a to za pomluvu. Paní uviděla profíka a couvla. Nicméně oddíl se na pět let odmlčel.

Ale v 1999 se na tradičním záplavovém tábořišti v Kunvaldu sešli přeživší Svišti, z nichž mnozí v té době již vychovávali následující generaci. A tak se na tomto táboře dohodli, že pro ně oddíl znovu otevřou.

Sviští tábor svištích dětí se uskutečnil v Kunvaldu o rok později. A pak už to šlo zase normálně rok za rokem. Protože bylo stále obtížnější sehnat povolení k táboření, jezdilo se každoročně na stejné místo zvané Ondřejky. Louka byla nastálo zamluvena a táborová výbava se skladovala na chalupě v Pojbukách, která patřila Vendině rodině.

Na táboře v roce 2007 došlo k další historické události. Kolumbus dal dohromady již odrostlé sviště druhé generace (Pepa, Kuba, Sebastián, Martin a Matyáš) a od podzimu pro ně připravoval zvláštní program. Oddíl začal opět fungovat.

V roce 2013 pak vedení tohoto oddílu přešlo do rukou jím odchovaného kapitanátu (co pamatuji, vedl náš oddíl vždy velmi mladý kapitanát, který byl po třech až čtyřech letech vystřídán a nikdy se u nás nestalo, že by se vedení na delší dobu zmocnil dominantní jedinec). A tak jsme se ocitli tváří v tvář zatím poslednímu uzlu. Po dobu jednačtyřiceti let jsem sledoval, jak dcera Nika postupovala od svišťů přes oddíl až do kapitanátu a jak společně s dalšími svišti, mezi něž patřil i její manžel Intoš, znovu obnovují sviští tradici se svými dětmi. Vzpomínám, jak jsem spolu se svými vnuky zapaloval zahajovací táborák v roce 2008 (oni byli ze všech přítomných nejmladší a já ten nejstarší). Po několika letech přešli oba vnuci  do oddílu a dneska už jsou kormidelníci. Rychle to uteklo.

Kvůli úplnosti dodám ještě jednu skutečnost. Při skautské Šipce vznikla skupina oldskautů, do které se vedle skautů Matesa a Mývala, zařadili i mě dobře známí staří členové oddílu jako Radko, Meďoun, Ota, Tonáš, Johny a další. Scházejí se dvakrát ročně v klubovně na Bubenečské ulici. Občas tam zajdu i já. Při jedné z návštěv klubovny jsem zjistil, že uchovávají tři staré kroniky vodáků z let 1954 až 1958 a jednu kroniku spojeného oddílu z let1961/62. Vše jsem naskenoval a předal redakční radě našeho webu. Takže kromě mého vyprávění je možné se na stránkách Šipky pohrabat i v těchto starých kronikách. V kronice z jara 1954 lze na stránce 22. dohledat zápis o tom, jak jsem přišel ke jménu Mydlík. Tu stránku jsem si naskenoval i pro své osobní použití a budu ji nadále používat místo svého křestního listu.

Kdo by neznal největší lahůdku z táborové kuchyně? Ovesnou kaši z vody a ovesných vloček, doplněnou lžící řepné marmelády ze zlatého kýblu s uchem? Pokud se chcete dozvědět více, navštivte muzeum Porridge ve Stanfieldu ve Skotsku. Prospekt, který jsme obdrželi díky Žralokově péči je přiložen.