Puťák 2024

Budíky první letošní prázdninový den, 29. června, dopřály svišťům poměrně dlouhý spánek. Jakto? Inu, kapitanát štědře rozhodl, že se pojede vlakem až v 10 namísto 8! Co ale pro některé sviště až tak přínosné nebylo? Místo srazu. Dva maníci si totiž spletli nádraží Hlavní a Smíchovské.

S dobrou dávkou adrenalinu a 33 (!!) člennou posádkou byl oddíl perfektně připraven na tlačenici k vlaku. Po chvíli hledání, smlouvání a prokazování se platnými místenkami už naštěstí všichni seděli v několika zarezervovaných kupé – dokonce hned vedle o poznání menší malosviští výpravy, která ovšem vystoupila již v Berouně. Oddíl Velkých svišťů pokračoval dál – s jedním přestupem až do Železné Rudy, kde začalo letošní putování…

V prvních dnech nás provázelo velké horko a strmé šumavské kopce, díky kterým kapitanát poznal, jak silné a šikovné to má sviště – svižně a hlavně vytrvale šlapali i ti nejmenší. Šumava se rozloučila vydatnou bouřkou, a tak ve dnech cesty podhůřím panovaly o poznání příjemnější teploty.

Dále kroky maníků a děben směřovaly ku Zbyslavi – vesničce, v jejímž okolí stál tábor, jež bylo v plánu přepadnout… Přepad však z různých více i méně ovlivnitelných důvodů nedopadl podle představ. O tom si raději nechte osobně vyprávět od někoho, kdo u toho byl.

Pak už nezbylo, než sebrat všechny síly, užít a ujít poslední kilometry a nakonec se svézt vláčkem do staré známé Blatné. Kapitáni neopomněli zpestřit puťák nějakou tou novotou: sviště nechali vymyslet co nejchytlavější taneček na oblíbený popěvěk „mňau ňa ňauu, …“, následně jejich tanec a zpěv natočili a nakonec nahráli na oddílové sociální sítě. Co že to a proč že to?

Tábor CP.TV 2024

Následující program se tradici příliš nevymykal – únos odrostlých malých svišťů, pohodový den v táboře, společné celosviští řezničiny, koupačka v lomu a předělový táborák, kde mimo mnohých vydařených scének proběhlo i předání pomyslného malosvištího žezla Háně. Pak však události nabraly rychlého spádu…

Sviští taneček obletěl internet a všimla si toho i média – v noci proto svišti museli čekat četným útokům dotěrných novinářů a paparazzi, které jim nedaly spát. Také si svišťů jako nadějných influencerů a herců všimla televizní stanice CP.TV, společnost na pokraji krachu, které levná pracovní síla (za stravu a přislíbenou malou odměnu) přišla velmi vhod. Svišti se tak mohli seznámit s celým štábem a prožít s ním po dva táborové týdny při natáčení televizních pořadů a shows mnohé slasti i strasti – spor mezi kameramanem a režisérem, protekci režisérova syna, milostnou pletku producenta s produkční a další.

Vše vyeskalovalo ve velké drama – někdo ze štábu lstí ukradl peníze na výplaty! Vyšetřování se ujala detektivka v přestrojení, která, následována svišti, nakonec pachatele dopadla. Došlo i na přestřelku a kameraman Roman, nečekaný záporák, byl i s výplatami v kufříku po poslední šifře pokladu nalezen mrtev ve strouze vedoucí pod táborovou loukou… A tak i letos nakonec vše dobře dopadlo.

Poslední den tábora se nesl v radostném olympijském duchu.  Hosté a rodiče se začali sjíždět k táboráku, všichni v dobré náladě. Jen kapitanát se zdál být poněkud napjatý – věděl totiž, co přijde po Černé vlajce. Kapitanátní apoptóza x). Oddíl jsme jako dosluhující kapitanát předali mladším a silnějším. A vězte, že je předán do dobrých rukou!

Dodo

Starý kapitanát:

x) Apoptóza (z řec. apoptosis – padání), neboli programovaná buněčná smrt je mechanismus sloužící k eliminaci nepotřebných či poškozených buněk, programovaná buněčná smrt za účelem zachování zdraví celého organismu; zánik buněk, který je odlišný od jejich nekrózy a není provázen zánětlivou reakcí. Často jako synonymum pro programovou smrt buněk („sebevraždu“).

Nový kapitanát přidává pár slov …

Ahoj dedousku,

Zdravím z autobusu cestou z Rujány do Prahy. Napsal jsem zprávu, kterou za nás jako nový kapitanát můžeš dát na oddílové stránky:

Tak je to opět tady. Oddíl byl zase předán, a já a moje generace (dříve svišťů, teď již kapitánů) jej rádi přebíráme do svých rukou. Budeme se o něj snažit pečovat tak hezky, jako generace před námi a doufat, že s trochou štěstí bude za pár let podobnou zprávu psát někdo další.

Hubert

Rok se s rokem sešel a my se se svým oddílem velkých svišťů opět vydali na pouť směrem ku táboru, ku Chobotu u Blatné, kde jsme minulý rok našli útočiště po vynucené změně táborové louky. Ono nové místo se nám velmi zalíbilo. Má jen pár much – zaprvé absence tekoucí vody (ale zato rybník!). Nepříjemné, avšak poměrně hezky vyřešeno “kubíkovkou” s kohoutkem, kterou stačilo doplnit rybníkovou vodou s čistící kapslí jednou za 3 až 5 dní. Zadruhé blízkost vesnice. Zatím nás nikdo nevyhnal, jsme rádi. S místňáky se nám pomalu, ale jistě začalo dařit navazování přátelských vztahů (především zásluhou vrchního diplomata Kuby). Třetí moucha kapitanát cvrnkla do nosu až na letošní přípravce – HAUSBÓT. Jo, vlastníci tohohle zastrčenýho bahenního rybníčku “Brloh” tu hbitě začali se stavbou jakéhosi domku na vodě, hausbótu. Po celou dobu puťáku jsme napjatě přemítali, s kým se to na táboře vlastně budeme potkávat na hrázi a zda-li je vůbec vhodné, bezpečné a táborovému programu pohodlné takové sousedy 10 metrů výškových a 50 dálkových od sebe chovat…

Nyní se přesuňme zpět do Prahy, kde se svišti 1. července setkávají na Hlavním nádraží u pokladen. Nervozita stoupá, z eskalátorů ještě máváme dojatým maminkám a už už se béřeme do vlaku, který nás bude následujících několik hodin unášet daleko od toho všeho. Šla se Česká Sibiř – Z Českých Velenic pohraničím až do Českého Krumlova.

Kapitanát nelenil – tušil již ohranou každodennost a jakousi přílišnou jednoduchost puťákových dní, i jal se je svišťům trochu zpestřit.

“Čísla, čísla, je čas na čísla, co budem dělat? Xylofon ví! Tam-tam-tadam-ta!”

Toť znělka, kterou svišti slýchali 1 až 2 krát denně a kapitanát jim k tomu umě tančil.

Tahalo se z tajemného pytlíčku. Třeba hned první papírek, který byl vytažen, říkal: “Jsi  hovnivál!” a znamenal, že před sebou každý včetně cpt. musel koulet tenisák. Vydrželi jsme to asi 6 km, pak kapitanát vyhlásil úkol, jehož splněním mohli být svišti prokletí zbaveni. Jediný Egon musel vydržet další 2 km, neb měl z nás všech nejhorší mušku. Za odměnu další den z pytle tahal on. Jiné dny se třeba nosily kalhoty zadkem dopředu, kormidelníci nesli všechnu vodu svým družinám, všichni se oslovovali jménem svého kormidelníka, …

Po týdnu putování jsme zdárně dorazili na Chobot, kde na nás čekal krásný tábor a 8 přestupujících malých-velkých svišťů! Seznámili jsme se s nimi skrze noční únos, jak jinak.

Příběh svišťů tady zdaleka neskončil, čekaly je v tu chvíli další dva týdny táboření, kopec času. Čas se jakoby zastavil, skoro se až rozběhl opačným směrem… Svišti se totiž probojovali konkurzem a stali se členy záchranné mise prof. Menuisiera! Cílem mise se ukázalo být odvrácení hrozné zkázy lidstva, a to drobnými změnami v nedávné minulosti pomocí stroje času. Kdo by to byl řekl, že se z toho vyklube setkání s Hitlerem, Anglickou fregatou, Ježíšem, pračlověkem a dalšími… Nakonec vše dobře dopadlo a svišti svou cestu časem zakončili v léčivých blatenských lázních (rozuměj na koupáku s hranolkama, smažákem a bezednou limonádou).

Zbytek tábora se jako obvykle nesl v duchu olympiády, táboráku a odpravky.

Ptáte se, jak to dopadlo s hausbótem? Skoro jsme o něm nevěděli. Tonda, dočasně omezen dobíhající mononukleózou, se jej málem pokusil pronajmout, by s námi mohl strávit víc času a zároveň se v klidu léčit. Jednou se na mole u domku slunila jakási dáma, zatímco se její druh jal spravovat střechu. Pohrávali jsme si s myšlenkou hausbót přepadnout. Nic z toho nakonec nebylo, co naplat.

Návrat do Prahy s sebou i letos nesl jednu příjemnou tradici, a to návštěvu restaurace Ambiente, kde školáci po předložení vysvědčení jedí celý červenec takřka zadarmo. Nacpali jsme si břicha, dobelhali se do svých domovů a uzavřeli tím další sviští táborovou kapitolu.

Dodo

Puťák 2022

Kapitanát nikdy nenadává. A když už, tak z nějakého důvodu! Inu přihodilo se, že jsme prvního července zaveleli: “Do Prčic!” a taky se tomu tak stalo. Okolí městečka Prčice nabízí vskutku krásnou krajinu, pro vandr dvaceti maníků a děben ideální. Putovali jsme směrem na východ. Svišti neměli ponětí, kam že to vlastně směřujeme, když Chobot u Blatna ležel na jihozápad od naší výchozí polohy. Naše kroky nás totiž vedly k Pacovu, do luk a luhů nám tak dobře známých!

Jednou z nejhezčích a nostalgicky nejtěžších zastávek opravdu byla návštěva v Ondřejkách u Pacova, pozdrav se Svitáky a přenocování na místě, které bylo naším táborovým domovem už více než 20 let. Ačkoliv naše cesta musí pokračovat, tahle louka bude vždy mít zvláštní místo v našich srdcích. A tak ten večer, při této zvláštní příležitosti, byly taky vyhlášeny nové družinky, ve kterých budou letos svišti přežívat.

Dalšího rána, byť nás již několika dny pochodu zmožené svalstvo notně táhlo, jsme museli trochu pospíšit, abychom stihli vlak z Obrataně a následný přestup v Táboře. Z toho se vyklubal úprk na pomezí chůze a běhu – 8 kilometrů celý oddíl s veškerou batožinou zvládl urazit za necelých 80 minut! Na nádraží nám zbyla dlouhá chvíle a otrávené výrazy Svišťů, kteří až v tu chvíli poznali, že zas tak nutný ten běh nebyl.

Druhá část puťáku tedy odstartovala v Písku, kde se Svišti na chvíli rozprchli, aby za přidělené peníze nakoupili čerstvé zásoby jídla. Kapitanát opět nedal zvídavému Svišti pokoj, pochod totiž směřoval na sever podél řeky Otavy namísto severozápadu, kde ležel náš cíl. Odměnou za všechny meandry, zařízlá údolí a kopřivy nám byla dvě krásná trampská tábořiště přímo u vody, která jsme využili jako své noclehárny – jedno z nich dokonce s luxusním výhledem na hrad Zvíkov! Skupina statečných dokonce přeplavala vodu a hrad téměř dobyla.

Pak už zbývalo jen pár dní chůze, než jsme zahlédli pět bílých tee-pee na obzoru…

Tábor 2022 CHOBOT

Svišti letos  rozbili základní tábor v novém prostředí. Čekala je neznámá krajina, kultura a nezměrná dobrodružství, o kterých se bude vyprávět v legendách. Odysseus jako první přivítal naše poutníky a jeho slova a příběhy otevřela srdce svišťů k věcem tak velikým, že se dosud nikdo z nich ani neodvážil o tom uvažovat. Doma byli jejich činy už dávno dobře známy, byli prohlášeni za ochránce čarokraje, amatérské hasiče Ondřejských lesů, za hrdiny, kteří přežili nejen inkvizici ale i pobyt v Gulagu. V těchto nových krajích byl však jejich štít čistý, a tak po rozpravě s Odysseem se rozhodli zamířit výše než kdy dřív. Hned první den tedy zamířili až ke kořenům Olympu, aby uvedli sami sebe do povědomý bohů.

Áres bůh války se jako první rozhodl otestovat jejich vůli a sílu, ale mimo jejich schopnost boje ho zaujala i jejich strategická mysl. Společně s Athénou se rozhodli si sviště prověřit.

Nejcennější věc na této zemi je přízeň bohů. Tak to alespoň platí pro smrtelníky. Rozmary bohů se mohou velmi lišit ale tentokrát byli snadné pochopit. Boj o území mezi Artemis, bohyní lovu, Apollonem, bohem slunce a Poseidonem, pánem všech moří, otřásal celou zemí a pro sviště se tím vytvořila jedinečná příležitost prokázat se hned před třemi bohy Olympu.

Odysseus nezapomněl na dobrodruhy které potkal a když se nechali zlákat půvabem sirén, neváhal aby je z pasti vysvobodil. Stále bylo potřeba tyto bestie dostat pryč od pobřeží, ale s Orfeovou písní to svišťům šlo jako od ruky.

I po tak krátké době si svišti některé bohy velmi oblíbili. Doposud se však setkali jen s některými z bohů a jejich spory byly převážně pozemské a povrchní. Jak daleko by ale takový bůh zašel, kdyby mu na výsledku opravdu záleželo? Na tuto otázku najdou svišti více než jednu odpověď a záleží jen na nich, jak se k tomu postaví.

Svišti byli nuceni vydat se do podsvětí, aby zachránili své tři padlé kormidelníky. Zabytí Hádem a Poseidonem při duševní krizi, čekali na druhém břehu řeky Stix, až Charona svišti uplatí, až své duše osudu v sázku dají a své družinky tak zkompletují.

Krása a vášeň Afrodity je nakažlivá nejen mezi smrtelníky. Její ztráta daru od Ára mohla rozpoutat nevídanou zkázu. Ze strachu z rozhněvání boha války, tak raději rychle sháněla náhradu…

Prý si nikdo nezachová zdraví rozum jde-li o lásku. Ani svišti si nezvládli uhlídat své emoce, když je zasáhl šíp z Erotova luku. Své právo svatební však budou muset obhájit před zraky lidí i bohů. Nutno však říci, že v den svatby se toho může hodně stát. Nikdo neví přesně co se stalo v onen den. Ví se jen, že na Olympu bylo slyšet mnoho modliteb, a že mnoho bohů bylo žádáno o laskavost.

Vše se zvrátí v chaos, je-li u kormidla Dionýsos, bůh hojnosti oslav a vína. I vzpomínky svišťů jsou rozmazané a připomínají spíše vzdálený sen. Den a noc se v jedno slijí, bohové se řádně zlijí a svišti čas opomíjí. Oslavy svateb byli ohromné, tak ohromné, že jen jeden z bohů byl druhý den schopen jednat. Ne však proto že by zůstal střízlivý, ale spíše proto, že pro něj to byla prostě jen další párty.

Troufalost smrtelníků se ukázala v ohromné míře, když Marsyas vyzval na souboj samotného Apollona. Ten výzvu přijal a koncem dne dal všem smrtelníkům jasně najevo, že on je pánem ve své říši. Dokonce i Afrodita si našla svou sokyni v podobě krásné Psyché. Její osud zvládli svišti ještě zvrátit, ale osud nadaného satyra byl již zpečetěn.

Nikdo není dokonalý. Vždy se musíme spokojit jen s některými vlastnostmi v lidech kolem nás. Která vlastnost je ale ta nejdůležitější? Je to láska, emoce ze všech nejtajemnější a nejčistší? Věrnost, která nesmí chybět žádnému z velikých hrdinů z legend? Nebo moudrost, která oplývá každého správného vládce, který kdy změnil dějiny k lepšímu? Všechny tři vlastnosti tak důležité a přeci je málokdy naleznete pohromadě. Taková byla podoba sporu, jenž se rozvířil mezi Afroditou, Hérou a Athénou. Tento spor museli svišti rozsoudit, dojdou však ke stejnému názoru?

Po uvíznutí v minotaurově labyrintu musel sviště opět zachránit Odysseus. Že by se v nich zmýlil? Jejich sláva se po světě lidí šířila, ale sláva mezi lidmi je pomíjivá a zdaleka nedosahuje božských výšin.

Héra, bohyně rodiny, připravily sviště na žití jen z těch nejnutnějších zásob. Ona totiž viděla že se jejich cesta blíží ke konci, ale před jejím cílem je čeká část nejnáročnější.

Zvěsti o velké události dnes dosáhli svištích uší. Rozpravy bohů, které ještě nikdy nebyli tak nadšené a napjaté, jako tento den. Budou pozváni i svišti? Najdou cestu až k mytologickým kořenům Olympu, kde lidé nejblíže jsou k božským síním? Jejich poslední cesta brzy započne, avšak nebude to cesta přímá a je jen na nich, jestli to stihnou v čas.

Myslím že je snadné říci, že letošní tábor všechny trochu děsil. Přeci jen nikdo z nás ještě nikdy nezažil sviští tábor jinde než v Ondřejkách a každého naplňovala směs strachu, ale i vzrušení pro nové zážitky na novém místě. Můžu asi v klidu říct, že letošní tábor byl důkazem toho, co jsme si říkali s nejistým hlasem celý rok. Důkazem, že dokud jsme společně, tak to vždycky zvládneme. Že nehledě na to, kde jsme, co všechno se změní, nebo jaké pohromy na nás bohové sešlou, si to stejně všichni užijeme a nakonec si z toho odneseme jenom to dobré. Tohle nám dokázala loňská vichřice, letošní nová louka, a já se nemůžu dočkat, jaké peklo nás čeká příští rok, protože na konci dne se z toho pekla vždycky vyklube závěrečný táborák.

Za kapitánát velkých svišťů,

cpt. Čenda a cpt. Dodo

Dechberoucí pohledy na Krušnohorskou přírodu se svými ladně zbarvenými loukami a nekonečnými, hlubokými lesy byly na letošním puťáku na denním pořádku. I na těch nejkamenitějších cestách nešlo koukat pod nohy ani vteřinu. Bohužel nám ale v průběhu celého týdne mraky a studené kapky dávaly zakusit pořádného horského počasí. O to více jsme však pocítili návaly euforie, když slunce na chvíli vykouklo a dovolilo nám namočit si znecitlivělé konečky prstů do teplé koupele hřejivých zlatých paprsků. Za temných, mrazivých nocí se nám ale chlad zarýval hluboko pod kůži a promočené ledové spacáky se nám lepily snad přímo na kost. Přístřešky, co jsme skoro každý den po cestě potkali, sice zpříjemnily spánek, ale déšť byl často tak neodbytný, že se do úkrytu vtíral i ze stran. I přes chlad ale nikdy nebyla chladná atmosféra a spokojenost Svišťů byla doprovázena jásotem a výskáním byla doslova ohlušující. Obzvláště, když jsme si velmi významně přivstali a v noci vystoupali nahoru na Klínovec. Mraky se jako kouzlem rozestoupily a odhalily nám pohled na to, co musel být ten nejhezčí východ slunce od počátku časů.

Narozdíl od ostatních roků jsme byli hygienickou situací donuceni vynechat společný konečný/zahajovací táborový oheň s Malými Svišti. Letos jsme tedy přišli do opuštěného tábora a za vlezlého odéru dezinfekce jsme se zabydleli ve vyvětraných teepee a po dlouhém puťáku jsme zuli promoklé, zapáchající pohorky a provětrali zubožené nohy pokryté obřími palčivými puchýři.

Ještě první den naivní a nic netušící Svišti dobrosrdečně pomohli mladé ruské ženě Katušce vyrobit plakáty propagující neškodnou divadelní hru – Zahradní slavnost Václava Havla. To, že se jednalo jenom o neškodnou hru, se ale ukázalo jako chybný úsudek a důsledek byl takový, že ubozí Svištíci byli v noci zburcováni a v pyžamu položeni na břicha do mokré trávy před stany. Potom co byli za své plakáty propagující zakázaného autora důkladně pokáráni, pevné lano se jim zařízlo do roztřesených zápěstí a byli odvedeni. Po nepříjemném pochodu se konečně dostali do tábora. Nebyl to ale stejný tábor, který před hodinou opouštěli – byl to tábor pracovní. Sibiřský gulag se jim teď stane domovem na pěkných pár let…

Byli rozděleni do part (družin) a každému bylo na předloktí vytetováno číslo, které se stalo jeho novou a jedinou identitou po zbytek trestu. Tábor šlapal jako hodinky, ale bez pracovního úboru je šance na přežití v této bílé pustině téměř nulová. Svišti si tedy vlastnoručně za pomoci vězně Feťukova ušili oděvy a lhal bych, kdybych tvrdil, že nevypadali jako parta neupravených paviánů obalených prostěradly (až na pár jedinců, kteří vypadali jako upravení paviáni). To ovšem nebylo všechno. Těžká práce v táboře a dlouhé nepraktické vlasy jdou skloubit jen velmi těžko, a proto jsme byli nuceni přivést dozorce se strojkem a každého, kdo nebyl srab, zbavit mastné, zacuchané hřívy za příslib přízně ostatních dozorců.

Všechny prohřešky v gulagu byly samozřejmě přísně a krutě, ale zároveň spravedlivě trestány. Život v táboře není žádná pohádka…

První pokus o útěk byl zastaven již na hranici lesa. Ukázalo se totiž, že Feťukov – vězeň, kterého si za dobu pobytu v gulagu spřátelili a který jim pomohl plán na útěk připravit, není nic než jen špinavá krysa a celou akci zorganizoval jen aby prchající vězně mohl udat a vyměnit přátelství za  přízeň dozorců a trochu suchého chleba navíc – Feťukov je krysa. Toto zlé bylo ale i k něčemu dobré. Na útěku potkali totiž Pavla, který jim nabídnul svou pomoc s přípravou a plánováním druhého pokusu, kterou po troše získávání důvěry ochotně přijali.

Druhý pokus už byl naštěstí  úspěšný a Svišti se vydali za pokladem z nevlídné Sibiře za moře do Ameriky. Šli dnem a nocí a o několik zoufalých chvil později, v promočeném oblečení potem, slzami a studeným potem, dorazili do Ameriky – konečně freedom. Po šťastném setkání se starým přítelem Pavlem všechny peníze z pokladu utratili na kapitalistické dražbě a hromady proviantu a jiných hodnotných předmětů si do stanů museli odnášet v náručí.

Během tábora jsme samozřejmě dodržovali přísné hlídky a díky novému systému hlídání se náš tábor stal téměř nedobytnou pevností. Toto tvrzení nám potvrzuje fakt, že jediný přepad ke kterému došlo byl s přehledem odražen. Dodnes si ale nejsme jisti, zda neúspěch útočníka nebyl spíše způsoben komicky patetickou neschopností bývalého kapitanátu…

ZÁPIS Z PŘEPADU STRAŠÁKŮ

Noc ze soboty 17.7., dne po plápoláku.

Kapitanát jde na kutě a probouzí hlídku. Vilda je na svém místě, jen vymítač vypověděl službu. Služba se vše dozvídá z rozpisu hlídek na Táně. V kuchyni na stole spí cpt. dne Viki,  do sítě jde spát Mikuláš. Tuto noc výjimečně hlídají všichni svišti – o plápolákové noci se totiž na polovinu z nich nedostalo.

Zatím vše probíhá, jak má, je cca 2:00 a Bárt s Bělou jsou u konce své hlídky. Ve chvíli, kdy Běla budí Huberta v teepee, se táborem rozléhá dlouhý hvizd na píšťalku – Bárt v kuchyni je napaden Pepou vyzbrojeným pepřákem. Bárt se strategicky povalí vzad i s lavičkou, aby unikl zásahu. Tábor je už mezitím na nohou, křičí na poplach a každý si hledí svých předem stanovených úkolů. V tu chvíli se Pepa sápe ozbrojen do sítě k Mikulášovi a nic netušící Viki běží na náměstíčko hlídat sviště. Mikuláš se vrhá dolů ze sítě na Pepu a v zápalu boje oba narážejí do poliček. Mikuláš držící Pepu v pevném sevření dostává přímé zásahy pepřákem do obličeje. Na pokraji sil se snaží Pepu ještě udržet a trochu předčasně se mu uleví, když k němu přibíhá Tonda s Frantou. Franta křičí o pomoc a snaží se Pepu zadržet. Anča přibíhá z ,,protilehlého” prostoru hangáru. Nasadí mu kravatu a pevně drží. Pepa se ocitá v úzkých a volá na Šišiho (ten je zaneprázdněn řezáním provázku na stožáru). To už jsou pod palbou paralyzujícího pepřáku jak Mikuláš, tak i Anča. Jen díky tomu se Pepa zmáhá na poslední kousnutí a kopnutí, načež se sápe ze sevření a zbaběle bere nohy na ramena.

Na druhé straně tábora je o dost klidněji – svišti jsou v bezpečí a pod kontrolou Dodo, Viki a Vendy. Marně čekají na čestný boj na náměstíčku. Místo toho se dočkají jen panického křiku Anči a Mikuláše z kuchyně. Přepad je sice u konce, ale řešení jeho následků si vyžádá slušnou řádku krušných chvil (asi hodinu). I když ,,jen” nadávali na dráždivě leptavou bolest způsobenou pepřákem, nejeden se obával horšího. Všichni zasažení sebou hodili do potoka, který alespoň částečně zmířňoval nepředstavitelnou bolest.

Za týpka byla vyslána hlídka starších maníků a po stabilizování situace na pokyn kapitánů šli spát.

15 minut po začátku přepadu, aneb co dokáže pepřák, svišti netuší co vše se po jejich odebrání se na kutě ještě přihodí. Každý se snaží po svém způsobu zklidnit paniku což se po pár výměnách názorů křiku a nadávek a prvotnímu ošetření zasažených povedlo. Poryčáky se plní vodou, ale zjišťuje se, že se jedná jen o dočasnou úlevu od bolesti. Dodo hledá, co s tím. Prý slaná voda a mléko. To, že možná nezbyde na ranní poryč je v tu chvíli zcela vedlejší. Zasažení lapají po dechu, schází jim žábry a pálí obličej. Panika se uklidňuje, do nemocnice se nejede, zásah a a jeho výsledky se uvádějí na pravou míru.

Dodo, Anča a Terka

-        konec zápisu z přepadu

Není krásného bez trochy zlého, aneb co se nám v průběhu tábora přihodilo….

Všechno to začalo jeden večer kdy jsme s kapitány stáli na louce a pozorovali rozzuřenou oblohu daleko daleko od nás. Nikdo z nás ještě nikdy neviděl takovou frekvenci blesků a fascinovaně jsme pozorovali blikající oblohu jako něco, co nás nemusí trápit. Hrozně jsme se ale mýlili….

Druhý den k večeru se obloha mračila a bylo jasné, že co nevidět začne i řvát. Celé to začalo několika velkými kroupami, co spadly z oblohy v docela velkých intervalech a poměrně ve velké vzdálenosti od sebe. Tyto velké kroupy za pár sekund ustaly a bylo ticho… – ticho před bouří.

Pak se to všechno semlelo tak nějak najednou… Jako první se spustil déšť o takové intenzitě, až jsem měl pocit, že nám někdo na hlavu vylil obrovský kýbl s ledovou vodou. Z kuchyně jsme pozorovali řádící bouři a zanedlouho jsme slyšeli hlasité zapraskání. Byl to strom ve stráni nad táborem… Starý strom podlehl silnému větru a s mohutným žuchnutím se skácel k zemi…

Ve strachu o Sviště jsme je všechny zahnali do teepee – do bezpečí… Tedy, bezpečí pro nás teepee celý život znamenalo. Tam jsme se přece už od malička schovávali před bouří a před čímkoliv co nám nahánělo strach… Silné poryvy větru si už braly za oběť další stromy a obrovské kmeny se lámaly jako párátka a jen vystrčit hlavu znamenalo spatřit nemyslitelnou pohromu, která se v našem bezprostředním okolí odehrávala. A pak se stalo nemožné – s děsivým zvukem se zvednul další vítr a opřel se do všech šesti teepee, co nám na louce stály. Ty větší nabraly vítr jako plachty na plachetnici, nadzvedly se nad zem a položily se na jejich obyvatele jako domečky z karet, když někdo neopatrně vrazí do stolu…

Poličky byly povaleny na bok a věci z nich se vysypaly na louku do bláta mezi hromady krup. Všechno bylo úplně mokré. Skrz naskrz… Knihy, spacáky, všechno oblečení a vůbec – všechno. Ve snaze zachránit alespoň něco jsme nosili věci po náručích do starého děravého hangáru a tam je házeli na zem do bláta na jednu hromadu. Ale nebyl čas. Další várka poryvů extrémně silného větru mohla přijít každou minutu a vzhledem k počtu polámaných stromů byla evakuace nutná. Svišti byli tedy odvedeni a dočasně se schovali u Svitáků ve stodole. Odtamtud je částečně vozila Venda do Pojbuk autem a částečně se tam dostávali po svých.

Kapitanát a pár starších Svišťů zůstalo v táboře a snažili jsme se zabezpečit věci abychom nepřišli o to nejdůležitější. Ale už se schylovalo k další pohromě a nebyl čas…

“Pojďte! Jsou to jen věci!” křičeli jsme ze shora z louky na poslední odvážlivce, aby konečně šli a zachránili si život raději než věci. Konečně jsme vyrazili a cestou skrze dva smrtelně nebezpečné lesy jsme doběhli až k autobusové zastávce, kde nás Venda nabrala a dostala do bezpečí Pojbukovské chalupy.

Neměli jsme s sebou nic jen než trochu suchého oblečení – všechno zůstalo v táboře. Naprosto vyčerpaní jsme se namáčkli ke spánku a – konečně v bezpečí – usnuli.

Za nový velkosviští kapitanát,

cpt. Matyáš

I přes těžké časy koronaviru se oddíl nevzdal. Nemohli jsme se nechat porazit něčím tak titěrným a tak jsme se navzdory všem varováním opět vydali do ciziny. Respektive, vydali jsme se na východní Slovensko, kde jsme bojovali s vlastními silami, s viry všemožných povah i s byrokracií ajznboňaček. Vždy uspěla alespoň většina oddílu, takže jsme mohli procestovat postupně Slovenský kras, Vihorlát a Poloniny. Měli jsme na to poměrně dost času, protože díky přízni datumů byl puťák, při započtení přípravky, dvoutýdenní.

Následující dva týdny samotného tábora se odehrávaly v tajuplném Čarostánu. Jednalo se svým způsobem o návrat ke kořenům, kdy Svišti každý den potkávají kouzelné bytosti. Oproti dřívějším letům měla i letošní táborová hra jednu zvláštnost – tentokrát úplně chyběly záporné postavy. Jako smutná peripetie bohatě stačilo, že lidé přestávají věřit v různé bludičky, upíry, enty a podobné. Svišti proto museli magickým bytostem všemožně pomáhat, aby získali jejich důvěru a pomohli Spisovateli sepsat velkou knihu o Čarostánu.

Asi nejoceňovanější částí hry byla mapa, kde se měřily výkony jednotlivých družin, respektive cechů. Mapa byla zprvu kompletně černá a po večerech se odkrývaly její části, podle výkonů družin, podobně jako v RPG hrách. Cílem družin bylo nalézat bytosti na mapě a získat je do svých bestiářů.

Všichni Svišti projevili houževnatost při hrách, a hlavně při šedesátikilometrovém závěrečném pokladu, který vedl až na Blaník. Své schopnosti předvedli i Lodivodi, kteří s naprostou samozřejmostí zajistili chod tábora, když jednoho slunného rána záhadně zmizel celý kapitanát, i s dronem. Ještě téhož večera se ale nalezl, když po šesti letech proběhla stará dobrá bojovka.

Celý dvacátý tábor v Ondřejkách se vlastně nesl v duchu jisté výjimečnosti. Ale byl snad vůbec nějaký tábor všední?

Za cpt.42 Kuba

Letošní puťák se netradičně odehrál na Slovensku, konkrétně jsme prošli Slovenským rájem a Muráňskou planinou až do Brezna. Tato neočekávaná inovace vyvolala nevšední nadšení všech maníků a děben, doprovázené záchvaty štěstí, a následně, po našem návratu, rozhořčení některých rodičů, plynoucí z jejich neinformovanosti. To však již, z pohledu svrchovaného kapitanátu, nebylo naší starostí.

Idylku, slovy svišťů nejvydařenějšího, puťáku pomalu a nenápadně vystřídala temná atmosféra táborové hry, která byla inspirovaná knihou a filmem Kladivo na čarodějnice.

Hlavním naším záměrem bylo zaujmout především starší sviště a vyvolat v nich intenzivní emoce. Na začátku byli svišti rozděleni do řeholních řádů (Cisterciáni, Panoptikáni, Trapisté a Prokrastiáni) a pod vedením děkana Lauthnera se podíleli na budování dokonalé náboženské obce. Za účelem odstranění drobných prohřešků povolal Lauthner inkvizitora Bobliga z Edelstadtu, který se ochotně chopil moci a začal rozsévat zlo. Lauthner později založil tajný odboj a svišti se museli snažit na obě strany.

Nejefektnějšími scénami bylo inscenované podpálení týpka, drsný proces se Zuzankou, na jehož konci byla pro výstrahu připravena o vlasy, a poněkud méně zinscenované zbičování Mikuláše.

V noci před pokladem byli svišti za svitu loučí zbuzeni, a byla jim sdělena strašlivá zpráva, Lauthnera taky upálili. Z medailonku nalezeném v ohořelé kostře svišti vyčetli první indícii a vydali se na poklad, na jehož konci zjistili, že všichni upálení byli nevinní a Boblig beztrestně uprchl. Šlo o první tábor v historii obnoveného Oddílu, kdy na konci tábora nebylo zlo poraženo.

Pepa