Ahoj oddíláci,
smutná zpráva o Žralokově odchodu se bohužel potvrdila.
Dáša

 

Jedna rána za druhou i za třetí; kácí se již nejen v našem lese, ale i v mnohem mladším porostu… Žraloku vzpomínáme na tebe již jen v dobrém, zažili jsme s tebou, v době tvého kapitanátu, řadu pěkných svištích táborů.

Plk

 

Tak pozvedněme večer číš dobrého vína s přáním šťastné cesty Branou dále… Ať má dobrou cestu a dobré boty, tentokrát bez “žraloka”.
Rebecca

 

Pro mě je to zpráva jako blesk z čistého nebe. Ještě před týdnem jsem se Žralokem telefonoval a zdál se mi být O.K.. Uvažoval o opětném  léčení svého pohybového ústrojí v třeboňských lázních, kde už byl několikrát a vždy jsem se s ním zde setkával a občas jsme spolu i vyrazili do okolí. Jsem smutný hodně také vzhledem k Žralokově poměrně mladému věku. Requiescat in pace! (Nechť odpočívá v pokoji!).

Hony, Třeboň

 

Byl jsem s ním na několika výpravách na horách, věřím, že si to užil.

Petřík

 

Měl jsem ho s Čárou v družině, smutné.

Láwa

 

Nevím co napsat.. honí se mi hlavou spousta myšlenek..

Asi v sedmi letech jsem přistoupila do Šipky a on tam samozřejmě už byl;

Taková osobnost… Měla jsem ho ráda.

Vzpomínám třeba, jak ho hošíci vozili na táboře na káře se zafačovanejma nohama po úrazu. Je mi smutno.

Andrea

Ahoj všem a díky!

 

Výročák (70 let Oddílu) se vydařil snad nejlépe, jak jen mohl – od krásného počasí přes luxusní zázemí Zlatého kopce až po lidský faktor nás všech, kdo jsme se v sobotu sešli. I pagoda si dala říci a po chvíli boje jisker s vlhkým borovým chrastím se k úlevě celého kapitanátu přeci jen rozhořela!

 

Nu co dodat než jen to, že se na všechny nejpozději za pět let těšíme znovu! A radujeme se z toho, jak skvělý to máme oddíl.

 

Za kapitanát VS

cpt. Dodo

 

P.S. Fotky od Kristýny zde: https://www.rajce.idnes.cz/kristy77/album/70-zahajovak

 

Smutná zpráva; Vosa byl mým kapitánem, je mi to moc líto … tolik jsem se těšil, že jej uvidím na výročním táboráku. Plk

 

 

 

 

 

 

Oficiální oznámení poslal Šimon:

S lítostí vám musíme oznámit, že nás Vosa bohužel navždy opustil.

Určitě teď někde hraje bridge, pokuřuje a popíjí u toho černý čaj…

Poslední rozloučení proběhne v úzkém rodinném kruhu.

Uctěte s námi jeho památku tichou vzpomínkou.

Děkujeme

Jménem pozůstalých

Helena, Klára a Šimon Borecký

To je mi moooc líto. Škoda, že slušní lidé mizí tak brzy.

Zverboval nás do oddílu, dal mi tam slušné vychování.

Voso, díky za všechno! Nezůstaneš jen na fotkách…

Alfa

To je smutná zpráva, Vosa byl moc fajn chlap.

Vzpomeneme si na něj na výročním táboráku.

Moucho, Kláro, Šimone, myslím na vás.

Kolumbus

Věnujme všichni, kdo jsme ho znali, tichou vzpomínku na hezké chvíle, které jsme společně s ním zažili.

Karel Bureš

Ani Roháči a  Ledňáčci, natož jim na roveň postavení, netěší se nároků na nesmrtelnost. Škoda  …. Meďoun

Vosa mě přivedl do Oddílu, chodil jsem k jeho matce do houslí…

V Oddílu a s Vosou jsem prožil několik báječných let! … Odpočívej v pokoji, Voso…
Jakub Noha

Petřík

je to dávno a zase jako včera….Byl jsem kormidelnikem družiny Roháčů a Mydlík vedl Ĺedňáčky.Vosa byl naším kapitánem.

Zůstane jím do konce našich dnů.

Mat/es

Na jednu stranu smutek, ale už jsem se smířil s tím, že už se kácí v našem lese… Na druhou stranu radost, že se ozývají hoši z mé tehdejší družiny…

Tonáš

Mili Šipkaři a Oddílníci,

i já vzpomínám na svého vrstevníka Vosu, nepominutelného člena vedení našich antinormalizačních tábornických a vodáckých akcí. Sice s podobnou nostalgií, jakou čtu ve vašich slovech, ale s jasným vědomím, že i já a pár nás dalších stejně jako Vosa už patříme (dle systematiky našich dospívajících Svišťů) ke generaci, tuším, Zkamenělin, a jako takoví máme přirozené právo i obyčej svou fyzickou podstatou tu a tam poodstoupit ze scény oddílové i širší. Tak i nyní se množící (i blížící) odchody tohoto druhu takhle přijímejme a zůstávejme si blízcí bez ohledu na to, kdy a kam nás naše přirozenost zrovna povolá a odvolá. Vzpomínám přitom vždy na všechny ony, vás i nás, ať živé či („dle soudu druhých“) nikoliv, ale v každém případě nějak zůstávající svým pobytem tu součástí našich sdílených životních příběhů.

Taky jeden z už věkem odrůstající, kdysi též mladé Vosovy generace – když už JEHO fotku nemám, tak aspoň takhle, pořád VÁŠ

Ryn

Bude stále žít v mých vzpomínkách  na krásné údobí Tlupy  , až do konce mých dnů.

Kýčera

Vosa byl jeden z mých vedoucích, když jsem vstoupil v roce 58 do oddílu. Zažili jsme v oddíle báječné chvíle až do dospělosti, kdy Vosa vytvořil jedny z prvých bojových deskovek, které jsme u něj doma na Šmukýřce ve skupině nadšenců hrávali až do pozdních popůlnočních hodin. Moc na něj vzpomínám.

Mik

Milí oddíláci, i já se připojuji s jednou Vosí fotkou. Když jsem v roce 1954 přišel do oddílu, byl jsem zařazen do družiny Roháčů, kterou vedl Vosa. Když se o pár let později stal Vosa kapitánem, sloužil jsem pod ním dál jako kormidelník Ledňáčků. Mnohé jsem s ním prožil i v rámci Tlupy.

Mydlík.

 

 

 

 

Milý Oddíle,

bohužel nás potkala další smutná událost. Odešla nám i naše máma.

Jsou teď s Vosou zase spolu…

Poslední rozloučení proběhne v úzkém rodinném kruhu.

Uctěte s námi její památku tichou vzpomínkou.

Děkujeme

Jménem pozůstalých

Klára a Šimon Borecký

 

Milý Šimone a Kláro,

myslíme si, že vyjádření lítosti je málo, k tomu, co vás potkalo, Vůbec nemáme slov, těžko se nám nacházejí. V duchu jsme s vámi a na vaše rodiče budeme rádi vzpomínat.

Držte se, hodně sil

Plk a Iva…

A pak, že blesk neuhodí dvakrát do stejného místa… Asi byli spolu obzvlášť propojení…

Tichou vzpomínku věnuje hrdý autor přezdívky “Moucha”, která vydržela přes 50 let.

Tonáš

 

 

Milí Kláro a Šimone,

 

vím o vás obou, ale osobně vás vlastně neznám. Neznal jsem vlastně ani Vaši maminku, ale hodně dlouho jsem znal  vašeho tátu,  Jardu řečeného Vosa. A ještě déle jsem věděl jak o něm, tak o jeho dvou bratřích a jejich mamince, vaší skvělé babičce, paní Milce Borecké-Pacovské, spolužačky z konzervatoře mojí mámy Evy Květové, roz. Žižkové, a její celoživotní přítelkyně. Dříve, než jsem se občas vídal hlavně s vašim tátou Vosou díky oddílům, ve kterých jsme působili,. Vosa i jeho oba bratři dědili po mně, jako o něco starším, nejen různé svršky a hračky, ale pro své vodácké působení si ode mě vypůjčovali stanové dílce (celty), a asi i jiné vybavení. Od r.  1954 jsem se pak hlavně s Vaším tátou Vosou  vídal poněkud častěji, tak jak se prolínaly akce našeho pěšího oddílu při MSMT s akcemi vodáckého oddílu, jehož on byl členem. Později jsem se pracovně přesunul do Brna a pak Třeboně a v r. 1979 do Třeboně i bydlištěm. Od té doby jsem se o Vosovi a jeho manželce Heleně – Mouše, vaší milované mámě, dovídal především od Kloudů: Muma a Jany, mé neteře.

 

A tak mi dovolte, abych i já vám takhle na dálku z Třeboně stisknul symbolicky ruce na znamení mé soustrasti a účasti nad vaší ztrátou obou vám drahých rodičů, která vás potkala najednou. Omlouvám se za dvouměsíční prodlení, během kterého jsem se však musel vyrovnávat se ztrátami několika dalších mně blízkých lidí. Ty jsou nevyhnutelnou daní, kterou platí snad každý, kdo se dočká vysokého věku jako nezaslouženého Božího daru. Nakonec na nás oba, manželku Radku i mne, dopadl covid-19, s jehož následky se ještě vyrovnáváme.

 

Zdravím vás oba a vaše rodiny s účastí  a přáním, abyste se ve svých vzpomínkách na své rodiče radovali ze všeho hezkého, co jste s mini prožili a co oni vám oběma dali!

Hony

 

 

Smutná zpráva od Honyho:

Milí oddílníci Petra Hilberta, Šipkaři pěší i vodáci, Tlupníci a naši příznivci,

 

je mi líto, že vám dnes musím poslat smutnou zprávu, že včera náhle a nečekaně z řad našeho pozemského oddílu a Tlupy do jejích nebeské družiny přešel Ivo Vlček, stár 81 let. Ivo je člověk, na kterého nelze zapomenout a který si zaslouží naše díky nejen pro své zásluhy o oddíl, jehož byl členem od jeho vzniku v roce 1953 a zůstával s ním ve spojení po celých 70 let dodnes. Ivo je pro mě také jedním z nejspolehlivějších a veskrze čestných lidí, jaké jsem kdy poznal. Smuteční obřady ani jiné formální rozloučení s Ivem se konat nebudou, a tak na něho vzpomeňte sami u sebe.

 

Jako nevyhnutelně již brzký (neboť skoro devadesátiletý) následovník Ivův a ostatních jeho předchůdců vás všechny zdravím.

Ahoj! Hony

 

 

Vážení a milí členové či příznivci Oddílu, obdržel jsem zamyšlení, možná zpověď neznámého pisatele, kterou s chutí vkládám do našeho WEBu; pro řadu z vás to bude povědomé, bude vám to něco připomínat. Doufám, že vás následující text zaujme …

Ahoj Plk

 

Přestože měl můj plán vyjít na světlo světa až ve chvíli, kdy mé opus magnum bude dokončeno, má ješitnost mě nutí poodhalit vám část svého velkolepého plánu a svých dosavadních úspěchů již nyní.

 

Všechno to začalo na počátku nového milénia, kdy se v oddíle Malých svišťů konečně objevili jedinci, kteří se zdáli být dostatečně vhodnými prostředníky pro realizaci mého Díla. Velké věci však nevznikají přes noc, a tak i já jsem byl trpělivý. Vyčkávaje jejich dostatečné zralosti jsem bedlivě sledoval jejich kroky. V roce 2007 jsem dospěl k závěru, že se mí adepti již mezi Malými svišti nemají čemu naučit, a nastal čas, aby se věci daly do pohybu. V ten okamžik sehrála významnou roli jedna z mých prvních loutek, nebyl jí nikdo jiný než sám Kolumbus. Podnítil jsem jej, aby se mnou vyvolených Svišťů ujal a po následujících několik let je vedl a formoval k mé představě. Na tomto místě by bylo záhodno zmínit, které maníky a děbeny jsem si pro své účely zvolil. Šlo o Kubu, Matyáše, Martina, Pepu a Sebastiána. Z obavy, že by na nelehký úkol nemuseli stačit, jsem později jejich řady rozšířil o Radovana a Háňu. Tím se vytvořil vedle stávajících Malých svišťů paralelní oddíl Velkých svišťů, který se začal rozrůstat o další zdatné jedince, kteří již prošli průpravou Malých svišťů. Kolumbus naplnil své poslání více než obstojně, avšak po nějaké době jeho vedení nebylo potřeba a já mohl působit na Sviště bez prostředníka.

Nechal jsem své následovníky jmenovat plnohodnotnými a suverénními kapitány s neomezenou mocí rozhodovat o osudech přestupivších Svišťů. Ačkoliv si to často ani neuvědomovali, vždy jednali v souladu s mou vůlí. Později se čas od času objevovaly hlasy, které se pokoušely do jejich vedení zasahovat a ovlivňovat jej, k mé radosti ale prokázal Kapitanát potřebnou asertivitu a s baziliščím úsměvem na rtech těmto hlasům nepřikládal žádnou váhu.

V průběhu následujících sedmi let se Kapitanát snažil navázat na dobré tradice Oddílu, jakož i založit tradice nové. Byl obnoven původní účel černé bedny, s nadšením začali přepadat cizí tábory a úspěšně bránili tábor vlastní, fungování služeb bylo dovedeno k dokonalosti, do táborového života zasáhl i falešný král. Závěr tábora byl neodmyslitelně spjat s olympijskými hrami a s hledáním pokladu, jehož délka dosahovala až šedesáti kilometrů. Příkladem nové zvyklosti budiž předtáborový puťák zakončený únosem a obřadným přijetím nových Svišťů. Opomíjeny nebyly ani společenské a zdravotní návyky: děbenky hodnotily chování maníků, maníci hodnotili kvalitu vlastní stolice. Ke každoročnímu vyhlašování Sviště roku přibylo i ocenění pro kapitána roku, kterému se dostalo takové prestiže, že když jej jednoho roku získala Lucka, která kapitánem nebyla, nezbylo Kapitanátu nic jiného než ji do tohoto stavu přijmout. Iniciativu projevili i samotní svišti, když pozdvihli nezbytnou konfiskaci soukromého proviantu na celotáborovou hru, která bavila obě strany. Svišti se rovněž zasloužili o vznik nových táborových písní a časem zcela převzali kontrolu nad hudební stránkou táborového života. Závěrečné ohně byly důstojné a pagody se tyčily do nebývalých výšek. Byl zaveden plápolák.

Během roku se každý měsíc konala jedna akce. S neochvějnou pravidelností se každé září Velcí svišti účastnili zahajováku, následovala tématicky zaměřená jídelní párty, vopravdu drsnej vandr, vánoční hra po městě, Kozákov, únorová kulturní akce, pohodovej jarní vandr, Stezka (ve které Velcí svišti poměřovali své síly s jinými oddíly) a v červnu přípravka. Aby však Svišti zůstávali ve střehu, Kapitanát tuto rutinu čas od času narušil zcela nečekanou akcí, jako byla voda, kolovýlet, separátní večery maníků a děbenek a nebo k překvapení všech zkrátka přenechal vedení akce lodivodům. Vyložený úspěch pak slavily tyto kontroverzní akce: naturalistická hra na Mašíny, říjnová voda, Hunger games (hry o přežití), horský přechod na běžkách nebo vandr se spaním ve dne a chozením v noci, kdy bylo okolo nuly a pořád pršelo.

Těžištěm celého oddílového života ale zůstával dvoutýdenní červencový tábor. To byla také událost, při které se mi nejvíce dařilo projevovat svou vůli a uplatňovat svůj vliv. Abych se přesvědčil o schopnostech Kapitanátu a Svišťů, jakož i o jejich loajalitě vůči mně, přichystal jsem jim každý rok výzvu, se kterou se museli popasovat. První rok se svišti vydali po stopách Marca Pola, pak pomohli Karlu Jaromíru Erbenovi s psaním Kytice, připletli se do šarvátky tří mušketýrů, asistovali Limonádovému Joemu a Hogofogovi se stavbou železnice, svedli lítý boj s Boromorem a zachránili Čarostán před zlou mocí. Některé roky jsem do života svišťů zasáhl více než jindy. Tak tomu například bylo, když se mi podařilo zamotat jim hlavy intrikami zlovolné psycholožky a svést veškerou vinu na Jokera, anebo když jsem v táboře skrze Bobliga z Edelstadtu rozpoutal inkviziční teror. Společným rysem těchto zkoušek bylo, že se mi podařilo zasít mezi sviště nedůvěru a někdy je poštvat i proti sobě navzájem. Nutno však dodat, že všechny obtíže společným úsilím překonali, což mi jen potvrzuje, že jsem si pro realizaci svého velkého plánu nemohl vybrat lépe.

Po dlouhých osmi letech opět nastal čas, aby se figurky na šachovnici pohnuly a v září roku 2020 jsem se rozhodl odvolat kapitanát a na jeho místo jsem povolal dosavadní lodivody Velkých Svišťů. Věřím, že ti budou při naplňování mé vůle stejně oddaní. Vzhledem k tomu, že mé Dílo ještě není zcela dokončeno, služba původního kapitanátu tímto ještě zdaleka nekončí.

Smutná zpráva nás zaskočila, pár dnů po vydařeném výročním táboráku. Zemřel náš zakladatel – Petr Hilbert. Vzpomínám nejen na osobní setkání, ale i na jeho poslední dopis z Kanady a zvláště na Mumova slova (viz Slovo otců zakladatelů): „Petr (s dalšími) pak zakládal zcela nový oddíl „z čisté vody“, což bylo obdivuhodné. Každý oddíl žije do značné míry z tradic; zformovat kluky nabrané jen tak ze školy a vytvořit tradice, navíc v době, kdy nelze otevřeně stavět na správných hodnotách, to je práce jako hrom na nejeden rok. Podařilo se jim to velmi úspěšně“

Zamrazilo mne, když jsem opětovně četl Petrova slova: „Vidím tu malou loučku s dřevěnou lávkou přes rozvodněnou řeku a stále stoupající Lužnici i bez fotek zcela jasně. Zrovna tak tábor i Jirku Marka jak leze na stožár uvolnit zaseknutou vlajku. Dodnes mám péřový spacák, který mi ušila maminka Edy Hromádky (musím přiznat, že už trochu pelichá, ale moje žena a děti vědí, že si přeji být v něm pohřben)“.

 

Petr v době založení Oddílu

 

Těžko něco dodat; snad jen email od Honyho, kterým reaguje na výroční táborák a zároveň nám oznamuje velmi smutnou zprávu.

 

Ahoj, Dášo,
moc Ti děkuji za zprávu o slavnostním táboráku a Tobě i fotografům děkuji velice za fotky, prokazující, že táborák byl vskutku mohutným shromážděním všech generací našeho oddílu. Největší potěšení mi však způsobily radost a nadšení té nejmladší generace, potvrzující, jak jsi citovala, že “je to pořád stejný”. A je velice dobré, že oddíl je od začátku víceméně “stejný” v tom hlavním směru skautské výchovy, navzdory rychle se měnící společnosti, její technické vybavenosti a převládajícímu konzumáctví. To, že to jde bez kroje, odznaků, a pod., se nám potvrdilo už v počátečních dobách. Není proto divu, že i Ty, Tvoji vrstevníci/ce a pokračovatelky/lé tuto formálnost považují za třebas i hezkou, ale nadbytečnou nadstavbu, resp. nadbytečné “učební pomůcky”. Bez nich ovšem vzrůstají nároky na vedení oddílu, pokud jde o správné předávání a výklad skautských idejí a zásad chování. Jsem moc rád, že se to pořád daří. Po této úvaze ještě více lituji, že jsem se letošního táboráku neúčastnil. Děkuji Ti, žes moji nepřítomnost na táboráku kompenzovala rozesláním mého pozdravu s krátkou vzpomínkou na dávné doby.
Teď ovšem moji radost zastiňuje velký smutek z náhlého skonu Petra Hilberta, o němž jsem si včera večer přečetl zprávu od Petrova syna, kněze P. Martina Hilberta z Toronta. Ty i ostatní si můžete níže přečíst e-mail, který mi Martin poslal před svým předčasným odletem z Říma, kde byl na nějaký čas.
Dear Hony:, I tried to phone you from the airport in Rome, but no one picked up.  I have to rush back to Toronto, because my father died on October 2 around noon.  Totally unexpected and sudden.  Some complication of hernia and bowel obstruction.  Funeral will probably be on Saturday.  Now I have to get on the plane and lose wifi.  Let us pray, Martin.

 

Měj se krásně! Hony