Ahoj Jiříku!

Díky za tvůj dlouhej e-mail. Moc mě potěšil – hrozně rád bych s váma na tom srazu byl taky. Jsem rád, že oddíl furt žije. A ještě radši, že žije mimo Junáka, pokud se Junák podobá tomu originálnímu skautu. Časem jsem si vlastně uvědomil (až po osmašedesátým) že Šipka byl skaut. Že mně na tom originálním skautu vadí právě ta uniforma a ta para-vojenská struktura a disciplína,včetně toho pochodování, atd. Prostě jsem hrozně rád, že jsem si užil právě toho nejlepšího ze skautingu, protože na uniformy a pochodování, atd. mi stačil pionýr a potom vojna. Byl jsem na ní sice jen rok, ale měl jsem uniforem, disciplíny, atd. až až. Naopak vzpomínám na oddíl jako organizaci hrozně svobodnou, lidskou a strašně veselou, bez tý vážnosti a jednomyslnosti, o kterou se ta uniforma a vojenská disciplína snaží. Prostě jak vidíš nemám vůbec rád vojáky a nic tomu podobnýho.

Taky jak jsem se díval na ty fotky, co jste byli na těch Plkových narozeninách a na těch různejch výročích, tak jsem si znovu uvědomil, ale tentokrát snad mnohem jasnějc, jak ten čas utíká a jak jsme všichni zestárli. A to ne proto, že byste vypadali nějak zvlášť staře, ale proto, že moje vzpomínky na vás utkvěly v roce 68 a najednou jsem byl nucen přeskočit dohromady 45 roků. A navíc je tu i ta kvantitativní záležitost – tolik “známejch” který jsou najednou skoro a nebo úplně, neznámý. Tebe bych určitě nepoznal – snad bez vousů. Plka možná, bez kníru. Ryna taky ne. Jena už vůbec, atd. Ještě jsem se z toho úplně nedostal. Furt se ve mně perou ty starý obrazy s novejma. Ale čuměl jsem (to mi psal Ondráš, toho bych taky nepoznal), že je Rynovi 75. No ten se pěkně udržuje! Hodně mě rozesmutnělo, když jsem zjistil z adresáře, že Bloody zemřel. Vzpomínám, že jsem ho tehdy za mlada hodně obdivoval. Ještě mám takovej malej totem, co na táboře v Miřkově vyřezal a co mi dal.

Uvědomil jsem si, do jaké míry pro mě oddíl představuje ty šťastný roky mládí, ten “ztracenej ráj”, kam by se člověk hrozně rád vrátil, ale už to nejde. Jen si můžu uvědomit, co všechno jsem si odtud do života vzal – mohu říci, že toho nebylo málo – a kolik toho je furt ve mně živýho. Jsem přesvědčen, že moc. Samozřejmě ta láska k přírodě. Jistá nevnucená a dokonce nevyřčená duchovnost o to hlubší, že byla zbavená jakékoliv poslušnosti a tradice, což jí dodávalo na tajuplnosti (mystérium), což je základ jakékoliv duchovnosti. Ta byla prostě přítomna ve vztahu vůči přírodě a lidem kolem a po letech jsem si to uvědomil v některých písničkách. (vzpomínám například na: Pane, jaké jitro) Jedna z nejutkvělejších vzpomínek z oddílových akcích pro mě je hra po Praze. Nenašel jsem o ní skoro žádné zmínky. Vzpomínám, že začínala kdesi v nějaké hájovně či co, na mýtině uprostřed lesa. O dvanácté jste nás probudili a po dvojicích jsme museli lesem na první stopu. Byla černá noc a poprchávalo a jak ty kapky ze stromů padaly na zem, ten zvuk mi připadal jak zvuk korků za náma. No měl jsem namále. A teď si nepamatuji kdo šel se mnou, ale určitě měl v kalhotách jako já. Ale šli jsme a došli jsme k dřevěný hlídkový věži. Tam jsme chvíli hledali, ale nic nenašli. A když jsme slyšeli vrznutí (jako když ve filmu k vyvrcholení napětí vrznou dveře) samozřejmě stromy se třely jeden o druhej – tak jsme tam dýl nevydrželi a mazali jsme zpět. Ještě se k tomu mezi stromy míhaly bílý strašidla. Pokud mi paměť neselhává, nikdo tu první stopu nenašel, takže bylo nutno opět začít od začátku v Praze a to ve sklepě baráku na Malý Straně, pokud se nemýlím dole, na levý straně pod mostem, anebo tam někde blízko. Tam nás ve tmě, osvícena pouze několika svícemi, čekala lidská kostra, která v rukách držela lejstro, na kterém byla sepsána historka hry. Honili jsme se po stopách po celým Starým Městě a Malý Straně a sem tam zděšeně utíkali před jistým černě oblečeným individuem s holí, který tě nesmělo tou holí udeřit, jestli jsi nechtěl byt ze hry vyřazen. Ale nakonec padla 12. hodina – lhůta, do které bylo nutno poklad najít a žádná dvojice maníků, poklad nenašla, načež poklad sežrali organizátoři. Neměli jste žádný slitování s maníkama. Pro mě to neskončilo! Až když jsem kolem půl jedný(!) dorazil domů, kde mě čekali rodiče, který mě pořádně sprdli, že jsem jim neřekl, že přijdu tak pozdě. A že už chtěli volat na policii.

Tak pro dnešek už toho je dost, doufám, že to vyluštíš bez těch háčků a asi spousty chyb.

Měj se moc fajn

Pablo