Milí přátelé,

když jsem Vám před několika dny posílal oznámení o právě vydané knize našeho zesnulého kamaráda Šolima Stará Praha štětcem a objektivem, tak jsem na úplném konci mailu přidal rádobyvtipnou poznámku o Richardu Špačkovi a jeho výroku, který provázel mnohá oddílová konání. Richard Špaček, ta osobitá a záhadná postava, se však nějakým způsobem vryla do naší paměti, a tak v odpovědích na můj mail jste se někteří z Vás Špačkem začali zabývat. Většina mailů šla ke mně, tak se s Vámi rád podělím.

Tyčka

 

Kykolka 6. 5. 2017 píše Tyčkovi:

Šolima si moc dobře pamatuji, byl to vlastně náš oddílový a posléze tlupní fotograf, vždycky se mi vybavuje s foťákem na krku, měl takový zelený aparát zn. Wera z NDR, spoušť se uváděla do chodu otočením celého objektivu. Nasekal stovky fotek z táborů, výletů, puťáků, recesí apod. Sám to  vyvolával a dodával na objednávku. Je ho škoda. Taky hrál na kytaru a vybavuje se mi, že se vyznačoval takovou zvláštní klouzavou modulací hlasu. Tu knihu o Praze si pořídím.

Jenom bych si dovolil poněkud zaostřit tvou, sic stále dobrou, leč mnoha léty zamlženou vzpomínku na naše heslo, které  správně zní: “Chci, mohu, dovedu, vytrvám – cíle dosáhnu!  Richard Špaček”. Dotyčný Špaček byl jakýsi cimrmanovský myslitel-samorost, který vymýšlel podobná “pozitivní” hesla a investoval svůj majetek do jejich šíření v podobě všelijakých visaček, nálepek atd. Jednou z jeho obdivovatelek byla jistá domácí učitelka klavíru, k  níž jsem byl dodán svými rodiči ve svých asi 8 létech. Pamatuji se, že její “salón” byl doslova ověšen zarámovanými cedulkami se Špačkovou  myšlenkovou produkcí.  Ona mi věnovala hromadu takových ozdobných nálepek – a to ještě před tím,  než se po marných pokusech vzkřísit ve mně hudebního génia definitivně zhroutila.  Z toho všeho se zachovala jen ta jediná nálepka.a asi i to jediné heslo, které je však nadčasové a nám všem dodává odvahu a optimismus v těžkých chvílích našich životů.

Meďoun 7.5. píše Tyčkovi + všem:

Richard Špaček, bytem Annenské nám. v tom průchodu do Karlovky, korespondenční přítel Romaina Rollanda a Rabindranatha Thakura, se kterými se navzájem cyklicky navrhovali na Nobelovu cenu, řekl, napsal, a vlastním nákladem vydal  Chci – mohu – dovedu – vytrvám – cíle dosáhnu – Richard Špaček. Ještě ho/jej mám schovanýho. Bohužel nevím kde.

Vosa 7.5. píše Kykolkovi:

Ahoj Kykolko,

z Tvého mailu mě zaujala “jistá domácí učitelka klavíru”,  jejíž salón “byl doslova ověšen zarámovanými cedulkami se Špačkovou  myšlenkovou produkcí” .

Moje matka totiž učila housle, klavír a zpěv u nás doma (proti Karlovým lázním) a s Richardem Špačkem se znala od svých studií v Paříži v 30. letech. Ovšem za jeho obdivovatelku ji považovat nelze. Brala ho spíše s úsměvnou shovívavostí.

R. Špaček, ovlivněný indickou spiritualitou, měl před válkou “Školu vyjádření”, kde učil děti poznat své “jádro”, což ale můj bratr Vladimír vykládal jako “nabiflovat se Špačkovy myšlenky”.

Pan Špaček k nám občas přišel na návštěvu a i my tři bratři jsme ho občas navštívili (bydlel hned vedle na Betlémském náměstí). Proto jsme byli zásobeni jeho myšlenkami na těch pověstných záložkách.

Když jsem vedl vodácký oddíl, tak jsem za všelijaká provinění manšaftu ukládal naučit se zpaměti myšlenku ze záložky, kterou jsem provinilci dal. Byla to docela legrace.

A z toho “Chci, mohu, dovedu, vytrvám, cíle dosáhnu” se skoro stal oddílový pokřik.

Tak se měj príma a napiš mi, ke komu jsi to do klavíru chodil.

Jiřík 7.5. píše Kykolkovi a Tyčkovi:

Už před několika lety  jsem se trochu věnoval tomu, kdo to byl Richard Špaček, autor našeho pokřiku. Nezjistil jsem to. Objednal jsem si alespoň  v antikvariátu jeho knihu “Myšlenky”, vydanou vlastním nákladem v létech třicátých. Když ho znali bratři Borečtí, kteří s ním asi bydleli v domě (nebo bydlel za rohem, jak píše Meďoun), musel to to být už kmet. Mám záblesk na mozku, ale vidím přes vzdálenost více než padesáti let následující: Byl jsem u Boreckých doma v té myší díře u Karlova mostu, co nese název “Smetanovo nábřeží” a když jsem vycházel z bytu od Vosy, tak tam byl na chodbě nějaký malý starý pán a Vosa možná řekl: To je Richard Špaček. Ale možná, že je to jen nějaký sen.

Už zemřelý Vladimír Borecký ho uvedl v knize “Zrcadlo obzvláštního” mezi ostatními ještě většími mašíbly (magoři, šílenci, blbi) podobně jako pravzora Járy Cimrmana Jakuba Hrona z Metánova, Jana Lukeše, Františka Kahudu, Zdeňka Nejedlého, Josefa Váchala. Knihu jsem nečetl, přikládám však její recenzi z časopisu Vesmír. Kousek z pasáže o Richardu Špačkovi je uveden v knize “Jak s dobrou náladou překonat nepříjemné situace” nakladatelství Grada 2010. Protože to jde okopírovat blbě neúplně, dostupnou část textu jsem přepsal.

Tedy je náš pokřik hodně Cimrmanovský. Smál se Vosa už tenkrát, když nám ho předhodil, nebo až později? Jeho bratr Vladimír se musel asi smát od samého počátku. Dnes by asi Richard Špaček mohl být hvězdou motivačních seminářů nebo teambuildingů.

Ať to je, jak to je, mně  přijde “Chci- mohu- dovedu-vytrvám-cíle dosáhnu!” jako  pro mne přijatelný slogan a občas se jím dodnes motivuji.

 

Hony 8.5. píše všem:

Je pozoruhodné, jak každého nejvíce zajímají kuriozity, v tomto případě Richard Špaček. Znal jsem ho osobně do té  míry, že jsem on se mnou někde na koncertě prohodil pár slov. Ale jinak jsem ho vídal dost často, někdy ráno z tramvaje při svých cestách z  Hradčan  na fakultu nebo do Průhonic. Odhadem člověk středního věku (asi do 60 let), střední postavy, bělovlasý, kudrnatý, v zimě v létě v košili s rozhalenkou (v zimě přes ni nosil jakési  po malířsku střižené sako), v opánkách bez ponožek, chodil dlouhými kroky buď jen tak, anebo třeba s nákupní taškou. Byl. prý svobodný a žil sám, což ho možná stálo život. O ten totiž přišel pádem ze schodů ve staroměstském činžáku (nejspíše v Karlově ulici), a v těchto činžácích jsou obvykle příkrá schodiště. Tam se prý zřítil a nalezen byl, ale to se přesně nepamatuji, až když mu nebylo pomoci. Hesel měl více než to jedno “naše”, které jsme skandovali před startem každého orienťáku. Ale o tom všem až příště.

Kykolka 8.5. píše Vosovi + všem:

Ahoj Voso,

vidím, že odkaz velkého myslitele R.Š. nás dává opět bezděky dohromady, jsem až ohromen, kolik je nás stále naživu (mnozí i při smyslech). Já jsem úplně zapomněl, že tvůj brácha kdysi vydal tu půvabnou knížku o “mašíblech” a že se tím odborně zabýval. Vzpomínám, že jsme se  tehdy náhodně setkali v hospodě “U žáby” vedle Staromáku a on mi o tom povídal. Dá se ta kniha ještě sehnat?

K té mýtické učitelce klavíru: já si pamatuji, že to byla starší noblesní paní (tedy starší z pohledu osmiletého, možná sedmiletého kluka). Matnou, ale nezaručenou vzpomínkou je, že jsem k ní chodil (v podstatě jen párkrát, protože skutečně brzy poté umřela) kamsi v blízkosti Palackého nám., pravděpodobně do Gorazdovy ulice. Muselo to být v r. 53/54 minulého století – spíš v první polovině r. 53, protože brzo na to zavřeli tátu  a naše rodina měla poněkud jiné starosti. Nezdá se mi, že by to byla vaše máma, ta by musela být o generaci mladší. Ale kdoví….Je ale možné, že R.Š. měl nějakou slabost pro učitelky klavíru a obšťastňoval jich svými cedulkami více. To nabízí četné další hypotézy. Rozhodně by to stálo za seriózní výzkum. Nedal by se na to sehnat nějaký grant, třeba z norských fondů? Doufám, že vznikne nějaká příležitost, abychom toto téma (mezi jinými) náležitě probrali. ¨

P.S. Meďoun mi psal, že mám prd na práci, abych zorganizoval příslušné špačkovské sympozium. Co se toho prdu týče, má pravdu, ale organizačně jsem poněkud vyhaslý a ani ona slavná životní maxima velkého myslitele mě nedokáže vybudit. Takže sázím na nějakou šťastnou náhodu.

 

Jiřík 8.5. posílá Tyčkovi:

Milý Tyčko,

přikládám ty dvě přílohy. — VIZ–Recenze z Vesmíru se zrovna Richardu Špačkovi nevěnuje, ale ta druhá příloha z Grady něco o Richardu Špačkovi uvádí citací ze stejné knihy: Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů). Když člověk tuto knihu zadá do vyhledávače, objeví se i další knihy Vládi Boreckého, všechny jsou vyprodané, chtělo by to pátrat v knihovnách, kdyby člověk chtěl použít nějakou obsáhlejší citaci.

————

Tyčka 8.5. doplňuje:

Ideální by bylo, kdyby někdo z nás vyštrachal a naskenoval nějaké ty cedulky, které Špaček rozdával, či jeho knížečku. Sám něco z toho mám, ale kde? Protože skoro nic nevyhazuji, tak taky nemohu v tom nashromážděném bordelu nic najít!

 

Se srdečným pozdravem Zdeněk Thoma