kam jsem chodila od roku 1962 do roku 1975, tedy 13 let mého života. Po odchodu na mateřskou mne oddíl provázel celý život. Naposledy v loňském roce, tj. 2013, což popisuji ve svém třetím příběhu.
Autor: Magda
Příběh první: Dvanáctiletá děbenka – rok 1963
Po konci tábora na Jihlávce, jsem jela na další prázdninový pobyt, a tak jsem věci nenechala na odpravce a nesla jsem si vše na zádech. Cesta na nádraží byla dost dlouhá, já nevím cca 10 km a já jsem byla i z táborového pobytu dost unavená. Po dvou hodinách pochodu na nádraží jsem už moc nemohla a táhla jsem se vzadu. Nevím, kdo z kapitanátu nás doprovázel, ale slíbil nám, že na kopci nám řekne radu, a že nám zbylá cesta rychle uteče. Když jsem se vyškrábala na kopec, čekala jsem vše, jen ne větu: Víš co udělali indiáni když už nemohli chodit: DALI SE DO BĚHU. To bylo pro mne dost zdrcující. Faktem, že jsme pak šli 10 kroků a 10 běhů a cesta nám uběhla.
Až po mnoha letech později mně došlo, že při běhu namáháš jinou svalovou skupinu a že to opravdu pomáhá.
Příběh druhý: Třiceti sedmiletá maminka – rok 1988
Bylo krásné léto, děti byly na táboře na Svištích, chtěla jsem se jít koupat. Zazvonil pošťák a přinesl doporučený dopis. Byl z okresní nemocnice v Kutné Hoře a stál v něm dotaz:
Váš syn Vilém, nar. 1977 byl postřelen. Uveďte druh a vlastníka zbraně:
a) Mysliveckou organizací
b) Zájmovým sdružením
c) Soukromou osobou.
Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Šla jsem do baru a dala si panáka. Jediné co jsme doma měli, byla vodka a asi za tři hodiny jsem jí vypila celou. Musím podotknout, že jsem vůbec nebyla opilá. Telefonovala jsem všem, ale všichni byli na dovolené, nebo se byli koupat. Až jsem narazila na spolupracovníka, který se vrátil ze služební cesty a ten mne do KH dovezl. Našla jsem Viléma v nemocnici a ten se divil, co tam dělám, protože byl úplně v pořádku. Na tábořiště jsem prý přiletěla jako lítá saň a když jsem se dozvěděla, že Kolumbus omylem strefil synka do břicha (broky nenašli), tak to už jsem byla v klidu.
O pár dní později jsem se dozvěděla, že to byl povinný dotaz nemocnice rodině pro prokurátora, protože kdyby byl v nemocnici déle, než stanovuje zákon, bylo by zahájeno trestní řízení.
Protože synek byl pojištěný, za rok jsme šli uplatňovat trvalé následky. Pan doktor vzal pravítko a změřil jizvu. Byla dlouhá 3cm. Dostali jsme odškodné a to byl základ financí nákupu našeho psa Bena, kterého jsme měli 14,5 roku.
Dodávám, že další peníze dodal bratr Daniel, kterému lámali špatně srostlou ruku po zlomenině, ale to už je zase jiná historka.
Příběh třetí: Šedesáti dvouletá seniorka – rok 2013
Do pracovního procesu jsem zapojena více než třicet let. V současné době pracuji jako technický úředník a mimo jiné jsem interní auditor. Jako auditor jsem povinna účastnit se různých manažerských aktivit a tak to bylo i v loňském roce. Jedním z úkolů bylo, aby jedna skupina předala zprávu druhé skupině, která byla vzdálena cca 300 m. Nejprve jsme různě dumali a pak jsem si vzpomněla na SEMAFOR. Napsala jsem příjemci znaky jednotlivých písmenek a odvysílala zprávu. Bylo to za chvilku a hotovo.
Naše oddílové heslo mne provázelo celý život. Asi nejvíce jsem si to uvědomovala, když jsem zajišťovala privatizační projekt pro naši obchodní společnost a v půl druhé ráno jsem měla na chodbě Ministerstva privatizace rozložený privatizační projekt na zemi po chodbě a rozpočítávala jsem akcie tak, aby zahrnuly celé základní jmění. Dnes mně samotné přijde toto vyprávění úsměvné, jak jsem byla naivní. Ale asi bych se dnes zachovala stejně, protože naivita, že věci se mají dělat slušně, ve mně zůstala.
Turistice jsem zůstala věrná. Původně jsem chtěla být tulákem, ale stala jsem se turistou. Svato Jakubská cesta do Santiaga de Compostela v roce 2009 mně splnila můj sen a možná ji jako stařešina vykonám znova. Chodím do TAKu (turistického akademického klubu) kde jsem do prosince 2013 vedla trasu 12.
To vše díky tomu, že moje máma pracovala v AZKG ( Automobilové závody Klementa Gottwalda) a tam na nástěnce v roce 1962 visela cedulka, že turistický oddíl přijme nové členy, hlavně děvčata.