Smutná zpráva; Vosa byl mým kapitánem, je mi to moc líto … tolik jsem se těšil, že jej uvidím na výročním táboráku. Plk

 

 

 

 

 

 

Oficiální oznámení poslal Šimon:

S lítostí vám musíme oznámit, že nás Vosa bohužel navždy opustil.

Určitě teď někde hraje bridge, pokuřuje a popíjí u toho černý čaj…

Poslední rozloučení proběhne v úzkém rodinném kruhu.

Uctěte s námi jeho památku tichou vzpomínkou.

Děkujeme

Jménem pozůstalých

Helena, Klára a Šimon Borecký

To je mi moooc líto. Škoda, že slušní lidé mizí tak brzy.

Zverboval nás do oddílu, dal mi tam slušné vychování.

Voso, díky za všechno! Nezůstaneš jen na fotkách…

Alfa

To je smutná zpráva, Vosa byl moc fajn chlap.

Vzpomeneme si na něj na výročním táboráku.

Moucho, Kláro, Šimone, myslím na vás.

Kolumbus

Věnujme všichni, kdo jsme ho znali, tichou vzpomínku na hezké chvíle, které jsme společně s ním zažili.

Karel Bureš

Ani Roháči a  Ledňáčci, natož jim na roveň postavení, netěší se nároků na nesmrtelnost. Škoda  …. Meďoun

Vosa mě přivedl do Oddílu, chodil jsem k jeho matce do houslí…

V Oddílu a s Vosou jsem prožil několik báječných let! … Odpočívej v pokoji, Voso…
Jakub Noha

Petřík

je to dávno a zase jako včera….Byl jsem kormidelnikem družiny Roháčů a Mydlík vedl Ĺedňáčky.Vosa byl naším kapitánem.

Zůstane jím do konce našich dnů.

Mat/es

Na jednu stranu smutek, ale už jsem se smířil s tím, že už se kácí v našem lese… Na druhou stranu radost, že se ozývají hoši z mé tehdejší družiny…

Tonáš

Mili Šipkaři a Oddílníci,

i já vzpomínám na svého vrstevníka Vosu, nepominutelného člena vedení našich antinormalizačních tábornických a vodáckých akcí. Sice s podobnou nostalgií, jakou čtu ve vašich slovech, ale s jasným vědomím, že i já a pár nás dalších stejně jako Vosa už patříme (dle systematiky našich dospívajících Svišťů) ke generaci, tuším, Zkamenělin, a jako takoví máme přirozené právo i obyčej svou fyzickou podstatou tu a tam poodstoupit ze scény oddílové i širší. Tak i nyní se množící (i blížící) odchody tohoto druhu takhle přijímejme a zůstávejme si blízcí bez ohledu na to, kdy a kam nás naše přirozenost zrovna povolá a odvolá. Vzpomínám přitom vždy na všechny ony, vás i nás, ať živé či („dle soudu druhých“) nikoliv, ale v každém případě nějak zůstávající svým pobytem tu součástí našich sdílených životních příběhů.

Taky jeden z už věkem odrůstající, kdysi též mladé Vosovy generace – když už JEHO fotku nemám, tak aspoň takhle, pořád VÁŠ

Ryn

Bude stále žít v mých vzpomínkách  na krásné údobí Tlupy  , až do konce mých dnů.

Kýčera

Vosa byl jeden z mých vedoucích, když jsem vstoupil v roce 58 do oddílu. Zažili jsme v oddíle báječné chvíle až do dospělosti, kdy Vosa vytvořil jedny z prvých bojových deskovek, které jsme u něj doma na Šmukýřce ve skupině nadšenců hrávali až do pozdních popůlnočních hodin. Moc na něj vzpomínám.

Mik

Milí oddíláci, i já se připojuji s jednou Vosí fotkou. Když jsem v roce 1954 přišel do oddílu, byl jsem zařazen do družiny Roháčů, kterou vedl Vosa. Když se o pár let později stal Vosa kapitánem, sloužil jsem pod ním dál jako kormidelník Ledňáčků. Mnohé jsem s ním prožil i v rámci Tlupy.

Mydlík.

 

 

 

 

Milý Oddíle,

bohužel nás potkala další smutná událost. Odešla nám i naše máma.

Jsou teď s Vosou zase spolu…

Poslední rozloučení proběhne v úzkém rodinném kruhu.

Uctěte s námi její památku tichou vzpomínkou.

Děkujeme

Jménem pozůstalých

Klára a Šimon Borecký

 

Milý Šimone a Kláro,

myslíme si, že vyjádření lítosti je málo, k tomu, co vás potkalo, Vůbec nemáme slov, těžko se nám nacházejí. V duchu jsme s vámi a na vaše rodiče budeme rádi vzpomínat.

Držte se, hodně sil

Plk a Iva…

A pak, že blesk neuhodí dvakrát do stejného místa… Asi byli spolu obzvlášť propojení…

Tichou vzpomínku věnuje hrdý autor přezdívky “Moucha”, která vydržela přes 50 let.

Tonáš

 

 

Milí Kláro a Šimone,

 

vím o vás obou, ale osobně vás vlastně neznám. Neznal jsem vlastně ani Vaši maminku, ale hodně dlouho jsem znal  vašeho tátu,  Jardu řečeného Vosa. A ještě déle jsem věděl jak o něm, tak o jeho dvou bratřích a jejich mamince, vaší skvělé babičce, paní Milce Borecké-Pacovské, spolužačky z konzervatoře mojí mámy Evy Květové, roz. Žižkové, a její celoživotní přítelkyně. Dříve, než jsem se občas vídal hlavně s vašim tátou Vosou díky oddílům, ve kterých jsme působili,. Vosa i jeho oba bratři dědili po mně, jako o něco starším, nejen různé svršky a hračky, ale pro své vodácké působení si ode mě vypůjčovali stanové dílce (celty), a asi i jiné vybavení. Od r.  1954 jsem se pak hlavně s Vaším tátou Vosou  vídal poněkud častěji, tak jak se prolínaly akce našeho pěšího oddílu při MSMT s akcemi vodáckého oddílu, jehož on byl členem. Později jsem se pracovně přesunul do Brna a pak Třeboně a v r. 1979 do Třeboně i bydlištěm. Od té doby jsem se o Vosovi a jeho manželce Heleně – Mouše, vaší milované mámě, dovídal především od Kloudů: Muma a Jany, mé neteře.

 

A tak mi dovolte, abych i já vám takhle na dálku z Třeboně stisknul symbolicky ruce na znamení mé soustrasti a účasti nad vaší ztrátou obou vám drahých rodičů, která vás potkala najednou. Omlouvám se za dvouměsíční prodlení, během kterého jsem se však musel vyrovnávat se ztrátami několika dalších mně blízkých lidí. Ty jsou nevyhnutelnou daní, kterou platí snad každý, kdo se dočká vysokého věku jako nezaslouženého Božího daru. Nakonec na nás oba, manželku Radku i mne, dopadl covid-19, s jehož následky se ještě vyrovnáváme.

 

Zdravím vás oba a vaše rodiny s účastí  a přáním, abyste se ve svých vzpomínkách na své rodiče radovali ze všeho hezkého, co jste s mini prožili a co oni vám oběma dali!

Hony